„To není tvoje dítě!“ – Jak jsem bojovala o právo na jméno svého syna a vlastní důstojnost v rodině manžela

„To není tvoje dítě!“ zaječela na mě paní Novotná, má tchyně, tak hlasitě, že se mi rozklepaly ruce a hrnek s čajem mi vypadl z dlaně. Sklo se roztříštilo o dlaždice v kuchyni a já měla pocit, že se rozpadám spolu s ním. Malý Honzík, teprve tři týdny starý, začal plakat v kočárku vedle stolu. Můj muž Petr stál mezi námi, neschopný slova, a já cítila, jak se mi hroutí půda pod nohama.

„Jak to myslíte?“ vydechla jsem tiše, ale v mém hlase zazníval strach i vztek. Tchyně se na mě podívala s pohledem plným pohrdání. „Všichni víme, že to dítě není z naší krve. Podívej se na něj! Ani trochu se nepodobá Petrovi. A to jméno… Honzík! Vždyť v naší rodině se vždycky dával jméno Jaroslav! To je tradice!“

Petr mlčel. Jeho ticho mě bolelo víc než slova jeho matky. V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle domě nikdy nebudu patřit mezi své. Přitom jsem si tolik přála být součástí jejich rodiny. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná naděje. On byl můj první velký vztah, moje opora po smrti mé maminky. Jeho rodiče mě přijali chladně, ale doufala jsem, že časem si k sobě najdeme cestu.

Jenže s každým dalším měsícem těhotenství rostla i jejich nedůvěra. Tchyně mi neustále připomínala, jak bych měla vařit, uklízet a vychovávat dítě podle jejich představ. „U nás doma se to dělalo takhle,“ říkávala a já měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

Když jsem oznámila, že chci synovi dát jméno Honzík po svém tatínkovi, který zemřel při autonehodě před pěti lety, strhla se bouře. „V naší rodině je tradice dávat jméno Jaroslav! To je čest!“ křičela tchyně a já poprvé pocítila opravdový vzdor.

„Ale je to i moje dítě,“ řekla jsem tehdy Petrovi večer v ložnici. „Chci, aby nesl jméno po mém tátovi.“

Petr jen pokrčil rameny. „Víš, jak je máma tvrdohlavá… Možná bychom jí měli vyhovět.“

A tak začal boj o jméno mého syna – a vlastně i o mou vlastní důstojnost. Každý den jsem čelila poznámkám: „To dítě má moc tmavé oči.“ „Podívej se na jeho nos.“ „Jsi si jistá, že je Petrův?“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Každý pohled do zrcadla byl bolestivý. Přestala jsem spát, hubla jsem a mléko mi pomalu mizelo. Honzík plakal čím dál víc a já měla pocit, že selhávám jako matka.

Jednoho dne jsem našla tchyni v našem bytě – bez pozvání – jak prohlíží Honzíkovy věci. „Jen kontroluju, jestli má všechno v pořádku,“ řekla ledově. „A taky jestli tu nejsou nějaké… cizí věci.“

To už jsem nevydržela. „Paní Novotná, prosím vás, odejděte! Tohle je můj domov!“

„Tvůj? Ty jsi sem přišla jako nikdo! Kdyby nebylo Petra, kde bys byla? A teď nám chceš vzít i vnuka?“

Zavolala jsem Petrovi do práce a mezi slzami mu řekla, že už to dál nevydržím. „Musíš si vybrat,“ řekla jsem mu zoufale. „Buď budeme rodina my tři – nebo tvoje máma.“

Petr přijel domů pozdě večer. Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu a mlčeli. Nakonec řekl: „Nechci přijít o mámu… Ale nechci přijít ani o tebe.“

„Ale ona mě ničí,“ šeptala jsem.

Dny plynuly a napětí rostlo. Tchyně začala rozšiřovat po vesnici drby – že prý mám milence z práce, že Honzík není Petrův. Lidé na mě začali koukat skrz prsty. V obchodě mi prodavačka odmítla podat pečivo: „Takové jako vy by tu neměly žít.“

Cítila jsem se úplně sama. Moje vlastní rodina už nežila a přátelé se mi vyhýbali – báli se konfliktu s Novotnými.

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Honzíka. V tu chvíli jsem si uvědomila: Bojuju nejen za něj, ale i za sebe. Za právo být slyšena, za právo rozhodovat o svém životě.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odešla s Honzíkem do azylového domu v Plzni. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit Petra i všechno, co jsme spolu budovali. Ale věděla jsem, že musím chránit svého syna před nenávistí.

Petr mi volal každý den. Prosil mě, abych se vrátila. Slíbil, že si promluví s matkou. Ale já už nemohla zpět do toho domu plného bolesti.

Po několika týdnech mi přišel dopis od advokáta – paní Novotná podala žádost o svěření Honzíka do péče svého syna s tím, že já nejsem vhodná matka.

Rozběhl se soudní spor. Musela jsem dokazovat svou mateřskou způsobilost před cizími lidmi. Bylo to ponižující a kruté. Ale našla jsem v sobě sílu bojovat dál.

Po měsících výslechů a posudků soud rozhodl: Honzík zůstane u mě a ponese jméno Jan po mém otci.

Stála jsem před soudní budovou s Honzíkem v náručí a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Dnes už žijeme sami v malém bytě na okraji Plzně. Není to snadné – peněz je málo a někdy mám strach z budoucnosti. Ale když vidím Honzíka smát se na hřišti, vím, že to stálo za to.

Občas si kladu otázku: Proč musí být ženy v naší společnosti stále ty, které musí bojovat za svá práva? A kolik dalších matek ještě čeká podobný boj? Co byste udělali vy na mém místě?