V srdci továrny: Když důvěra bolí víc než dvanáctihodinová směna

„Radku, máš u sebe dvě stovky? Zapomněl jsem peněženku v šatně, skočím pro ni po obědě a hned ti to vrátím.“

Stál jsem ve frontě na oběd v naší tovární jídelně a Petr, můj kolega z odpolední směny, mi šeptal do ucha. Vzduch byl prosycený vůní smaženého sýra a unavenými hlasy dělníků. Bez váhání jsem sáhl do kapsy a podal mu bankovku. „Jasně, to je v pohodě,“ usmál jsem se. Vždyť jsme spolu dělali už třetí rok, kolikrát jsme si navzájem pomohli s přesčasy nebo kryli jeden druhého před vedoucím.

Jenže tentokrát bylo něco jinak. Petr si sedl ke stolu s ostatními, já si přisedl vedle něj a čekal, že po obědě zajdeme spolu do šatny. Ale on najednou spěchal, že musí něco rychle vyřídit na expedici. „Vrátím ti to zítra, fakt,“ mávl rukou a zmizel mezi regály.

Zítra přišlo a odešlo. Další den taky. Petr se mi začal vyhýbat, najednou měl pořád naspěch nebo byl ponořený do mobilu. Po týdnu už mi bylo trapné se ptát. V hlavě mi začaly běžet myšlenky: Proč to udělal? Vždyť nejde o žádné velké peníze. Ale nebylo to o těch dvou stovkách – šlo o princip.

Doma jsem byl podrážděný. Manželka Jana si toho všimla hned první večer. „Co se děje? Zase tě někdo naštval v práci?“ ptala se tiše, když jsem mlčky seděl u televize.

„Ale nic… Jen mě štve, jak jsou lidi někdy falešní,“ vyhrkl jsem nakonec. „Petr mi dluží dvě stovky za oběd a dělá, že mě nevidí.“

Jana pokrčila rameny: „Tak mu to připomeň. Nebo to nech být. Nestojí ti za to.“

Jenže já to nedokázal pustit z hlavy. Každý den jsem pozoroval Petra, jak se baví s ostatními, směje se, dokonce si kupuje kafe z automatu. Měl na kafe, ale na dluh zapomněl? Začal jsem být podezřívavý i k ostatním kolegům. Když mi Jirka nabídl, že mi podrží místo ve frontě, odmítl jsem. Když mě Martina poprosila o pomoc s výměnou směny, vymluvil jsem se na rodinu.

Jednoho večera jsme seděli s Janou u stolu a ona mi položila ruku na rameno: „Radku, ty jsi poslední dobou úplně jiný. Kvůli dvěma stovkám?“

„Není to o penězích,“ zamumlal jsem. „Je to o tom, že jsem mu věřil. A on mě podrazil.“

Jana se zamyslela: „Víš, lidi jsou různí. Někdo by ti vrátil i korunu navíc, někdo nevrátí ani slovo. Ale kvůli jednomu člověku nezahořkni ke všem.“

Jenže já už byl v pasti vlastní nedůvěry. V práci jsem byl odtažitý, kolegové si toho všimli. „Co je s tebou, Radku? Nějak tě není slyšet,“ rýpl si Jirka jedno odpoledne.

„Nic… Jen mám moc práce,“ odbyl jsem ho.

Jednoho dne přišla do továrny kontrola z vedení a já musel rychle řešit problém na lince. Potřeboval jsem pomoc – a jediný, kdo byl po ruce, byl právě Petr. Chvíli jsme stáli proti sobě v hlučné hale.

„Potrebuju tě u třetí linky,“ řekl jsem stroze.

Petr kývl a šel beze slova za mnou. Společně jsme během půl hodiny dali vše do pořádku. Když jsme skončili, Petr se na mě podíval: „Hele… vím, že ti dlužím ty prachy za oběd. Omlouvám se, měl jsem teď blbý období doma, fakt jsem na to zapomněl.“ Sáhl do kapsy a podal mi dvě stovky.

Zamrazilo mě. Najednou mi bylo trapně za všechny ty dny podezírání a odtažitosti. Vzal jsem peníze a jen kývl hlavou.

Doma jsem večer seděl u stolu a přemýšlel nad tím vším. Kvůli jedné malé zradě jsem málem přišel o důvěru ke všem kolem sebe. Uvědomil jsem si, jak snadno člověk sklouzne k tomu vidět v ostatních jen to špatné – a jak těžké je znovu začít věřit.

Druhý den jsem šel za Jirkou a Martinu poprosil o výměnu směny. Usmáli se na mě a já cítil úlevu.

Možná je důvěra křehká jako sklenice – stačí malá prasklina a všechno se rozbije. Ale co když je právě ta odvaha zkusit to znovu tím největším vítězstvím?

Co myslíte vy? Má cenu dávat lidem druhou šanci – nebo je lepší chránit si srdce před dalším zklamáním?