Když se smích mění v ticho: Příběh Honzy z deváté třídy

„Proč jsi tak tlustej, Honzo? Máš vůbec doma zrcadlo?“ ozvalo se za mnou, když jsem vešel do šatny. Bylo pondělí ráno a já už od víkendu cítil, že se něco stane. Vždycky to poznám – ten zvláštní tlak v břiše, když vím, že mě čeká další den ve škole. Kluci z devítky stáli u lavic a smáli se. Můj hlas se mi ztratil někde v krku. Jen jsem rychle prošel kolem nich a doufal, že si mě přestanou všímat.

Ale to byl teprve začátek. Když jsem si šel po tělocviku pro bundu, visela na háčku roztrhaná. Někdo ji rozřezal nůžkami a na zádech fixem napsal „PRASÁK“. Všichni kolem stáli a smáli se. Nikdo nic neřekl. Ani učitelka tělocviku, která jen pokrčila rameny: „To si musíš vyřešit sám, Honzo.“

Doma jsem mlčel. Máma byla po rozvodu unavená a starala se hlavně o mladší sestru. Táta odešel před dvěma lety a od té doby jsme spolu mluvili jen přes SMS. Když jsem přišel domů s roztrhanou bundou, máma jen povzdechla: „To je zase co? Nemůžeš si dávat větší pozor?“

Večer jsem seděl u stolu a díval se do prázdna. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec cenu chodit zítra do školy. Všechno mě bolelo – nejen tělo, ale hlavně duše. Cítil jsem se neviditelný a zbytečný.

Druhý den jsem šel do školy v tátově staré bundě. Kluci už čekali na chodbě. „Hele, Honza má novou módu! To je vintage nebo co?“ smáli se a jeden mi strčil do ramene tak silně, že jsem upadl na zem. Nikdo mi nepomohl vstát.

V tu chvíli kolem prošla paní školnice, paní Novotná. Zastavila se a podívala se mi do očí: „Honzo, pojď se mnou.“ Vzala mě do své malé kanceláře vedle tělocvičny. Udělala mi čaj a chvíli jsme mlčeli.

„Víš, já jsem taky nebyla nikdy oblíbená,“ začala tiše. „Ve škole mi říkali žába kvůli brýlím. Ale víš co? Časem zjistíš, že ti, co ubližují, jsou nejvíc nešťastní.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že mě někdo slyší. Paní Novotná mi nabídla, že mi spraví bundu a dala mi na cestu domů koláč. Ten večer jsem poprvé za dlouhou dobu usnul bez slz.

Další dny byly pořád těžké. Kluci nepřestali, ale já už věděl, že mám aspoň jednoho spojence. Jednou jsem šel ze školy domů a u autobusové zastávky stála starší paní s taškami. Všichni ji míjeli, ale já si vzpomněl na paní Novotnou a nabídl jí pomoc. Usmála se na mě: „Jsi hodný kluk, Honzíku.“

Začal jsem si všímat lidí kolem sebe – těch tichých spolužáků, kteří taky seděli sami v jídelně. Jednou jsem si přisedl k Martinovi z vedlejší třídy. Byl malý a nosil brýle s tlustými skly. Nejdřív byl překvapený, ale pak jsme si začali povídat o počítačových hrách.

Postupně jsme vytvořili malou partu – já, Martin a Jana z osmé třídy, která měla vždycky barevné ponožky a smála se svým vlastním vtipům. Byli jsme každý jiný, ale spojovalo nás to, že jsme byli vždycky trochu mimo hlavní proud.

Jednou jsme šli společně do kina a potkali kluky z devítky. Smáli se nám, ale tentokrát jsem necítil strach. Martin řekl: „Hele, aspoň máme s kým jít ven.“ A Jana dodala: „A vy? Máte vůbec někoho doopravdy rádi?“

Začal jsem chodit na doučování matematiky k panu učiteli Dvořákovi. Byl přísný, ale spravedlivý. Jednou mi řekl: „Honzo, máš talent na logiku. Neztrácej čas tím, co si o tobě myslí ostatní.“

Doma to pořád nebylo jednoduché. Máma byla často nervózní a sestra brečela kvůli škole. Ale začal jsem jí pomáhat s úkoly a občas jsme si povídali o tom, co nás trápí.

Jednoho dne přišla máma domů dřív z práce a našla mě, jak pomáhám sestře s češtinou. Podívala se na mě jinak než obvykle: „Děkuju ti, Honzíku.“

Šikana ve škole úplně nezmizela – kluci pořád měli své poznámky. Ale už mě to tolik nebolelo. Věděl jsem, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem.

Na konci deváté třídy jsme měli školní akademii. Na pódiu jsme s Martinem a Janou hráli scénku o tom, jak je důležité být sám sebou. Když jsme skončili, někdo v publiku začal tleskat – byla to paní Novotná.

Dnes už vím, že skutečná krása není v tom, jak člověk vypadá nebo co nosí za značky. Je v tom, jak dokáže být laskavý k ostatním i k sobě.

Někdy si říkám – proč lidé tolik soudí podle vzhledu? Kolik bolesti by ubylo na světě, kdybychom viděli víc srdcem než očima? Co myslíte vy?