Můj manžel mi poslal fakturu za naše společné roky – příběh o lásce, penězích a zradě

„Tohle už nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem a v ruce svírala papír, který mi právě přišel e-mailem. Faktura. Opravdová faktura, vystavená na mé jméno, s položkami jako „nájem za tři roky“, „polovina dovolené v Chorvatsku“, „spotřeba elektřiny“, dokonce i „náklady na večeře s přáteli“. Celková částka: 327 800 korun. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly. Tomáš stál u kuchyňské linky, zády ke mně, a tiše si míchal kávu.

„Myslím to naprosto vážně, Jano,“ řekl bez emocí. „Když už chceš odejít, tak ať je to fér. Všechno jsme platili napůl, ne?“

V tu chvíli se mi před očima promítly všechny ty roky – první společný byt v Nuslích, smích na balkoně, když jsme poprvé grilovali, hádky kvůli rozbité pračce, smíření v posteli. A teď tohle. Faktura za život. Za lásku. Za všechno.

„Tohle není fér! Vždyť jsem ti vařila, prala, starala se o tvou mámu, když byla nemocná! Kdo mi to zaplatí?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích.

Tomáš se konečně otočil. Jeho pohled byl tvrdý, cizí. „Tohle není o citech, Jano. Je to o penězích. Ty chceš rozvod, já chci svoje peníze.“

Sedla jsem si na židli a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily myšlenky: Kdy se z něj stal někdo takový? Kdy jsme přestali být tým? Vzpomněla jsem si na jeho poslední pozdní návraty domů, na tajemné zprávy od „Petra z práce“, na jeho chladné doteky. Možná jsem to měla čekat.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali, že vypadám hrozně. Moje kamarádka Lenka mě vzala stranou: „Jani, co se děje? Máš kruhy pod očima jak panda.“

„Tomáš mi poslal fakturu za naše manželství,“ zašeptala jsem.

Lenka vyprskla smíchy, ale když viděla můj výraz, ztichla. „To nemyslíš vážně…“

„Bohužel ano.“

Večer jsem seděla doma sama a přemýšlela. Vzala jsem si papír a začala psát vlastní fakturu: „Podpora při jeho vyhoření v práci – 0 Kč. Péče o jeho matku – 0 Kč. Vaření večeří – 0 Kč. Láska – nevyčíslitelná.“ Slzy mi kapaly na papír.

O dva dny později jsem Tomášovi položila svůj seznam na stůl. „Tady máš i moji fakturu,“ řekla jsem tiše.

Vztekle ji odsunul stranou. „Tohle je směšné.“

„Směšné je posílat fakturu za život,“ odpověděla jsem.

Začali jsme se hádat. Hlasitěji než kdy dřív. Sousedka paní Novotná klepala na topení, ale my ji nevnímali.

„Ty jsi mě nikdy doopravdy nemilovala!“ křičel Tomáš.

„A ty jsi mě prodal za pár tisíc!“ brečela jsem.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o svých rodičích – jak spolu vydrželi čtyřicet let, i když měli málo peněz a spoustu starostí. Táta vždycky říkal: „V manželství se nepočítá.“ Ale dnes je jiná doba? Nebo jsme jen slabší?

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Procházková mě vyslechla a řekla: „Jano, někdy je důležitější chránit svou důstojnost než vztah.“

Po týdnech hádek a mlčení jsme s Tomášem seděli naproti sobě u rozvodového právníka. On měl svůj seznam výdajů, já svůj seznam bolesti.

Když jsme vyšli ven na chodbu soudu v Praze 4, Tomáš se ke mně naklonil: „Víš co? Stejně jsi mi nikdy nic nedala.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu cítila klid: „Dala jsem ti všechno, co jsem měla. Jen jsi to nikdy neviděl.“

Doma jsem si sedla k oknu a dívala se na šedé nebe nad Prahou. Přemýšlela jsem: Kde jsme udělali chybu? Je možné někdy odpustit takovou zradu? Nebo je lepší začít znovu – sama?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec spočítat hodnota společného života?