Když babička chtěla vnučku: Příběh jedné rodinné rány

„To snad není pravda! Zase kluk?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila telefon. Mamka stála u dřezu, ruce ponořené v pěně, a její hlas se třásl. „Petro, já už jsem doufala…“ Její oči se na mě upřely s výčitkou, která mě bodla hlouběji než jakýkoli nůž. V tu chvíli jsem věděla, že něco je špatně.

Bylo to ráno po porodu. Můj muž Tomáš mi právě volal z porodnice: „Máme krásného zdravého kluka! Filip je tu s námi.“ Slzy štěstí mi tekly po tváři, ale když jsem tu novinu oznámila doma, štěstí se rozplynulo v ledovém tichu. Mamka si utřela ruce do utěrky a beze slova odešla do ložnice. Táta jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je tvoje máma…“

Celé těhotenství mi opakovala, jak by si přála vnučku. „Petruško, holčička by byla radost! Konečně bych mohla šít šatičky, plést copánky…“ Vždycky jsem se tomu smála, ale teď mi do smíchu nebylo. Když jsem přivezla Filipa domů, babička Jana ho sotva pohladila po vláskách. „No jo, další kluk do rodiny. To už je třetí,“ povzdechla si a odešla zalévat kytky.

První týdny byly těžké. Filip plakal, já byla vyčerpaná a Tomáš pracoval dlouho do noci. Mamka mi místo pomoci servírovala rady: „Kdybys měla holčičku, byla by klidnější. Kluci jsou vždycky takoví neposedové.“ Snažila jsem se to přejít, ale její slova mě bolela. Táta se snažil situaci odlehčit: „Jani, hlavně že je zdravý.“ Ale ona jen mávla rukou.

Jednoho dne přišla na návštěvu moje sestra Lenka s dcerou Eliškou. Mamka ji vítala s otevřenou náručí: „Eliško, pojď ke mně! Podívej se, jaké mám pro tebe nové šatičky.“ Filip ležel v postýlce a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Proč nemůže mít ráda i jeho? Proč je pro ni holčička víc?

Začala jsem být na mamku naštvaná. Jednou večer jsem to nevydržela a vybuchla: „Mami, proč Filipa přehlížíš? Je to tvůj vnuk!“ Mamka se na mě podívala s tvrdým pohledem: „Petro, já jsem celý život snila o vnučce. Ty to nechápeš. S kluky si nerozumím.“

„Ale tohle není fér! Filip za nic nemůže!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři. Tomáš mě objal a šeptal: „Nenech ji ti to zkazit.“ Ale já věděla, že už je pozdě. Mezi mnou a mamkou vyrostla zeď.

Filip rostl a byl to veselý kluk. S tátou chodil na hřiště, stavěli vláčky a smáli se spolu. Mamka ho občas pohlídala, ale nikdy mezi nimi nevzniklo to zvláštní pouto, které měla s Eliškou. Když jsme slavili Filipovy druhé narozeniny, mamka mu přinesla autíčko a Elišce panenku s novými šaty. „Pro holčičku něco speciálního,“ řekla nahlas.

Začala jsem se jí vyhýbat. Přestala jsem jí volat a raději trávila čas s Tomášovou rodinou. Táta mi jednou zavolal: „Petro, tvoje máma je smutná. Prý tě ztrácí.“ Ale já už neměla sílu bojovat.

Jednoho dne Filip onemocněl. Horečka mu stoupala a já byla zoufalá. Volala jsem mamce o pomoc. Přijela rychle, ale místo útěchy mi začala vyčítat: „Kdybys měla holčičku, možná by nebyla tak nemocná. Kluci jsou slabší.“ V tu chvíli jsem ji vyhodila z bytu.

Dny plynuly a já si uvědomila, že mi mamka chybí – ale ne ta žena plná výčitek, nýbrž ta laskavá máma z dětství. Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Filipa. „Proč nestačíš takový, jaký jsi?“ šeptala jsem mu do vlasů.

Po několika měsících přišel dopis od mamky. Omlouvala se za svá slova i chování: „Petro, promiň mi to všechno. Uvědomila jsem si, že jsem ti i Filipovi ublížila. Možná už je pozdě…“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Srdce mi říkalo odpustit, ale bolest byla hluboká. Nakonec jsme se setkaly v parku. Mamka si sedla vedle mě na lavičku a dlouho mlčela. Pak vzala Filipa do náruče a poprvé ho opravdu objala.

„Víš,“ řekla tiše, „možná jsem přišla o hodně krásných chvil jen proto, že jsem chtěla něco jiného.“

Dnes už je naše rodina zase pohromadě – ale jizvy zůstaly. Někdy si říkám: Proč jsou očekávání rodičů tak těžká? A proč někdy trvá tak dlouho pochopit, že láska by měla být bez podmínek?

Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost? Dá se vůbec něco takového odpustit?