Bez kořenů: Příběh Nikoly, dítěte opuštěného v porodnici

„Nikolo, pojď sem! Okamžitě!“ ozvalo se zpoza dveří a já se vylekaně přikrčil v rohu pokoje. Bylo mi osm a už jsem věděl, že když paní Novotná zvýší hlas, znamená to průšvih. V pěstounské rodině Novotných jsem byl teprve pár měsíců, ale už jsem pochopil, že tady není místo pro slabost. Všechno muselo být podle pravidel – jejich pravidel. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem pomalu otevřel dveře do kuchyně.

„Co to má znamenat?“ ukázala na rozbitý hrnek na stole. „To byl po babičce! Víš, kolik ten stál?“

„Promiňte… já… já jsem nechtěl…“ koktal jsem a cítil, jak se mi do očí derou slzy. Věděl jsem, že slzy jsou slabost, ale někdy to prostě nešlo zadržet.

„Slzy ti nepomůžou! Uklidíš to a pak si půjdeš sednout do pokoje. Žádná večeře dneska nebude!“

Zatnul jsem zuby a začal sbírat střepy. V hlavě mi běžela jediná otázka: Proč mě rodiče nechtěli? Proč mě nechali v porodnici samotného? Vždyť jsem byl jen miminko…

Narodil jsem se v Motole s nemocí, kterou nikdo neznal. Lékaři říkali „vzácná genetická porucha“, ale pro mámu a tátu to znamenalo jediné – problém. Nechali mě tam, aniž by se na mě podívali. První roky života si nepamatuji, ale vyprávěli mi, že jsem byl tiché dítě. Prý jsem moc neplakal. Asi jsem už tehdy věděl, že nemá cenu volat o pomoc.

Dětský domov v Hostivaři byl můj první skutečný domov. Pamatuji si na paní vychovatelku Hanu, která mi jednou v noci přinesla teplé kakao, když jsem měl horečku. „Neboj se, Nikolo, všechno bude dobré,“ šeptala a hladila mě po vlasech. Tenkrát jsem jí věřil. Ale pak přišly další stěhování – z domova do domova, z rodiny do rodiny. Nikde jsem nevydržel dlouho.

Ve škole to nebylo jiné. Děti si šeptaly: „To je ten, co ho nikdo nechce.“ Smály se mým křivým zubům a jizvám na rukou od nemocničních zákroků. Jednou mi Petr z vedlejší třídy řekl: „Ty jsi divnej. Proč tě máma nechala?“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Jen jsem utekl na záchod a tam brečel do rukávu.

Když mi bylo dvanáct, dostal jsem se k Novotným. Ze začátku to vypadalo nadějně – měli velký dům v Říčanech, zahradu a psa Maxe. Ale brzy jsem pochopil, že pro ně jsem jen další dítě do počtu. Pan Novotný byl pořád v práci a paní Novotná měla ráda pořádek a klid. Když jsem měl záchvat bolesti kvůli své nemoci, zavřela mě do pokoje a řekla: „Ať tě neslyším! Sousedi by si mohli myslet, že tě týráme.“

Jednou v noci jsem nemohl spát. Seděl jsem u okna a díval se na hvězdy. Přemýšlel jsem, jestli někde tam venku jsou moji rodiče a jestli na mě někdy myslí. Možná mají nové děti, možná žijí úplně jiný život…

V patnácti letech mě přeřadili zpátky do dětského domova. Prý si se mnou Novotní nevěděli rady. Bylo to jako návrat na začátek – stejné bílé stěny, stejný zápach dezinfekce, stejné ticho po večerce. Ale tentokrát už jsem nebyl malé dítě. Začal jsem psát deník. Do něj jsem si zapisoval všechno – vzpomínky na pěstouny, sny o skutečné rodině i vztek na svět.

Jednoho dne přišla do domova nová vychovatelka – paní Dvořáková. Byla jiná než ostatní. Když viděla moje jizvy a zjistila o mé nemoci, neodtahovala se ode mě jako ostatní dospělí. Naopak – jednou mi řekla: „Nikolo, nejsi méněcenný jen proto, že jsi nemocný nebo tě někdo opustil.“

Začal jsem jí věřit a svěřovat se jí s tím nejhorším – i s tím, že občas přemýšlím o tom, jestli má vůbec cenu žít dál. „Každý má právo na štěstí,“ odpověděla mi tehdy pevně.

V osmnácti letech mě čekalo propuštění z dětského domova. Měl jsem strach – kde budu bydlet? Jak si najdu práci s mým zdravotním stavem? Kdo mi pomůže? Paní Dvořáková mi pomohla najít chráněné bydlení v Praze 4 a práci v knihovně jako pomocník.

První týdny byly těžké – samota byla všudypřítomná a strach z budoucnosti mě svíral jako ledový obklad kolem srdce. Ale pomalu jsem si začal zvykat na svůj nový životní rytmus – ráno práce v knihovně mezi regály plnými příběhů jiných lidí, odpoledne procházky po nábřeží Vltavy.

Jednou za mnou přišla starší paní s hůlkou: „Mladý muži, pomůžete mi najít knihu o rodinných vztazích?“ Usmál jsem se a ukázal jí cestu k regálu. Najednou mi došlo, že i já mám právo hledat svůj příběh – i když začal bolestivě.

Někdy večer sedím u okna svého malého bytu a přemýšlím: Co kdybych své rodiče někdy potkal? Co bych jim řekl? Odpustil bych jim? Nebo bych je nenáviděl? A hlavně – dokážu někdy opravdu uvěřit tomu, že i já mám právo být šťastný?

Možná nejsem jediný, kdo vyrůstal bez kořenů. Možná je nás víc… Máme vůbec šanci najít své místo ve světě? Co byste udělali vy na mém místě?