Stíny minulosti: Když se ozve hlas, na který jste chtěli zapomenout

„Mami, kdo to byl?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem ještě s mobilem v ruce stála uprostřed chodby. Ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila telefon na dlaždičky. „Nikdo, jen omyl,“ zalhala jsem dceři, ale hlas se mi zlomil. Voda na čaj začala syčet a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá starý známý strach.

Ten hlas… Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když uplynulo už patnáct let. Petr. Ten Petr, kterého jsem kdysi milovala tak, že jsem kvůli němu byla ochotná opustit všechno. Ale on zmizel. Beze slova, bez vysvětlení. A já zůstala sama v našem malém bytě v Nuslích, s břichem plným slibů a hlavou plnou otázek.

„Mami, máš tu ty papriky?“ znovu volala Klára. Rychle jsem si otřela oči a snažila se nasadit úsměv. „Jo, už jdu.“ Položila jsem mobil na stůl, ale pohledem jsem ho pořád sledovala, jako by mohl každou chvíli znovu zazvonit a vyplivnout další démony z minulosti.

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu a předstírala, že čtu knihu. Ve skutečnosti jsem každé slovo jen přelétla očima, protože v hlavě mi běžela jediná věta: „Či ty taky někdy o mně sníš?“ Jak to mohl vědět? Jak mohl vědět, že na něj myslím skoro každý den? Že jeho jméno šeptám do polštáře, když si myslím, že mě nikdo neslyší?

Když Klára usnula, vrátila jsem se do obýváku a vytáhla starou krabici s dopisy a fotkami. Byla tam i ta jediná fotka nás dvou – já s copánky a on s úsměvem, který mi tehdy připadal jako slunce po dešti. Vzpomněla jsem si na poslední hádku. „Nikdy nepochopíš, proč musím odejít,“ řekl tehdy Petr a zabouchl za sebou dveře tak silně, že se ve vitríně roztřásly skleničky.

Dlouho jsem si myslela, že je mrtvý. Nebo že odešel za jinou. Ale nikdy jsem neměla odvahu to zjistit. Máma mi tehdy řekla: „Zapomeň na něj. Takoví chlapi se nevracejí.“ Ale já nezapomněla.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři účetní firmy na Smíchově bylo ticho jako v hrobě. Kolega Tomáš si všiml mého zamyšlení: „Jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně. „Jen špatně jsem spala,“ zalhala jsem znovu.

Celý den jsem čekala, jestli Petr zavolá znovu. Nezavolal. Ale večer přišla SMS: „Můžeme se sejít? Potřebuju ti něco říct.“ Srdce mi bušilo až v krku. Odpověděla jsem jen: „Kde?“

Sešli jsme se v kavárně U Tří lvů na Vinohradech. Seděl tam už předem, vypadal starší, unavenější, ale pořád měl ty samé oči – hluboké a smutné. „Ahoj, Zuzano,“ řekl tiše.

Chvíli jsme mlčeli. Pak začal mluvit: „Vím, že ti dlužím vysvětlení. Tehdy… musel jsem odejít kvůli tátovi. Dostal se do problémů s penězi a já musel rychle zmizet z Prahy. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat.“

„A proč ses nikdy neozval?“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi po tváři stékají slzy.

„Chtěl jsem… tolikrát… Ale bál jsem se. A pak už bylo pozdě.“

Seděli jsme tam dlouho. Vyprávěl mi o letech v Brně, o práci na stavbě, o tom, jak jeho otec nakonec skončil ve vězení za podvody. O tom, jak se snažil začít znovu – bez minulosti.

„A proč jsi mi volal právě teď?“ zeptala jsem se nakonec.

Petr sklopil oči: „Protože mám rakovinu. Lékaři mi dávají pár měsíců. Nechtěl jsem odejít bez toho, abych ti řekl pravdu.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět pod nohama. Všechny ty roky čekání a zloby byly najednou pryč – zůstala jen bolest a lítost.

„Víš… mám dceru,“ řekla jsem tiše.

Petr zvedl hlavu: „Je to…?“

Přikývla jsem.

„Můžu ji vidět?“ zeptal se skoro šeptem.

Doma jsem celou noc nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám právo Kláře říct pravdu. Jestli mám právo ji vystavit bolesti ztráty otce, kterého nikdy nepoznala.

Ráno jsem seděla s Klárou u snídaně a najednou ze mě vypadlo: „Klárko… chtěla bys poznat svého tátu?“

Dívala se na mě dlouho beze slova. Pak jen tiše přikývla.

Setkání bylo rozpačité a bolestné zároveň. Petr byl slabý, ale oči mu zářily štěstím i smutkem zároveň. Klára byla nejdřív odtažitá, ale pak mu podala ruku a řekla: „Jsem ráda, že tě vidím.“

Když Petr za pár týdnů zemřel, stáli jsme s Klárou u jeho hrobu na malém hřbitově za Prahou. Držela mě za ruku a já věděla, že jsme obě přišly o něco důležitého – ale zároveň jsme získaly pravdu.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kolik tajemství ještě nosíme v sobě? A kolik odvahy potřebujeme k tomu je odhalit?