Zaměněné klíče: Můžeš věřit vlastní tchyni?

„Tak co, Jitko, už jsi to promyslela?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vešla do kuchyně. Tchyně stála u okna, v ruce hrnek s kávou a pohledem mě propalovala skrz na skrz. Bylo ráno, ale v bytě viselo napětí hustší než mlha nad Vltavou.

„Je to velké rozhodnutí,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi nezněla v hlase nejistota. „Potřebuju ještě čas.“

„Čas? Ten nemáme,“ odsekla. „Můj byt je menší, ale blíž centru. Tobě by se s dětmi hodil víc. Ale musíš mi věřit. Přepíšeš byt na mě a já ti dám klíče od svého.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale nebylo kam. Můj muž Petr seděl v obýváku a předstíral, že čte noviny. Ve skutečnosti poslouchal každé slovo. Věděla jsem to. Věděl to i on.

Bydleli jsme s Petrem a našimi dvěma dětmi v paneláku na okraji Prahy. Byt byl můj – dostala jsem ho po babičce. Tchyně bydlela sama v menším bytě na Vinohradech. Často si stěžovala na samotu, na schody bez výtahu, na hlučné sousedy. A teď přišla s tímhle návrhem.

„Jitko, je to šance pro vás všechny,“ řekla mi později Petr, když jsme byli sami. „Děti budou mít lepší školu, já to budu mít blíž do práce…“

„A co když nás tvoje máma podrazí?“ vyhrkla jsem.

Petr se zamračil. „To by neudělala.“

Ale já si nebyla jistá. Vždycky byla tvrdá, uměla si jít za svým. Když jsem před lety přišla do jejich rodiny, dala mi jasně najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Nikdy mi neřekla nic přímo, ale ty pohledy… ty poznámky…

Dny plynuly a tlak sílil. Tchyně volala každý den. „Tak co? Už jsi se rozhodla?“

Začala jsem špatně spát. Ve snech jsem bloudila prázdným bytem, hledala děti a nemohla najít klíče. Ráno jsem byla unavená a podrážděná.

Jednou večer jsem zaslechla Petra, jak telefonuje s matkou.

„Neboj se, mami, Jitka to podepíše… Jen jí dej čas.“

Zamrazilo mě. Takže už je rozhodnuto? O mně, beze mě?

Další den jsem šla za právníkem. Potřebovala jsem vědět, co vlastně znamená přepsat byt na tchyni. „Paní Jitko,“ řekl mi vážně, „pokud byt přepíšete bez jakékoliv smlouvy o výměně nebo zajištění, můžete o něj přijít a nemáte žádnou záruku.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Lidé se dívali jinam.

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Neudělám to,“ řekla jsem pevně.

Petr zbledl. „Proč? Vždyť je to pro nás všechny!“

„Protože jí nevěřím. Protože chci mít jistotu pro sebe i pro děti.“

Petr mlčel dlouho. Pak vstal a odešel do ložnice.

Tchyně přišla druhý den osobně.

„Jitko, ty mi nevěříš?“ zeptala se s hranou lítostí.

„Nejde o důvěru,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila uvnitř. „Jde o bezpečí mojí rodiny.“

Tchyně se rozplakala – poprvé za těch deset let, co ji znám.

„Celý život jsem dřela pro Petra! A teď mi nevěříte ani vy!“

Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem ji obejmout, ale nemohla jsem.

Následující týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, tchyně uražená. Děti cítily napětí a ptaly se, proč je máma smutná.

Jednou večer přišla dcera Anička: „Mami, proč babička říká, že jsme ji zradili?“

Objala jsem ji a brečela s ní.

Nakonec jsme zůstali v našem starém bytě. Tchyně s námi přestala mluvit na několik měsíců. Petr mi to dlouho vyčítal.

Ale já věděla, že jsem udělala správně.

Dnes už jsou děti velké a vztahy se trochu uklidnily. Ale pokaždé když jdu kolem Vinohrad a vidím ten dům, přemýšlím: Udělala bych to dnes jinak? Nebo je opravdu lepší chránit sebe a své děti i za cenu rodinných rozporů?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec v rodině úplně věřit, když jde o majetek?