Tajemství naší nové chůvy: Rodinné dilema
«Co to bylo za pohled?» ptám se sama sebe, když sleduji, jak naše nová chůva, Klára, odchází z kuchyně. Její oči se na chvíli setkaly s očima mého manžela, Pavla, a v tom pohledu bylo něco, co mě znepokojilo. Bylo to jen mé podezření, nebo tam skutečně bylo něco víc?
Když jsme se s Pavlem rozhodli najmout novou chůvu, byli jsme zoufalí. Naše předchozí chůva, paní Nováková, musela náhle odejít kvůli rodinným problémům a my jsme neměli jinou možnost než rychle najít náhradu. Klára přišla s vynikajícími referencemi a děti ji okamžitě zbožňovaly. Ale teď, po několika týdnech, jsem si začala všímat drobných detailů, které mě znepokojovaly.
«Myslíš, že je to jen moje představivost?» ptám se Pavla večer, když sedíme na gauči a děti už spí. «Klára je skvělá s dětmi, ale…»
Pavel se na mě podívá s úsměvem. «Myslím, že jsi jen unavená. Klára je profesionálka.»
Ale já nemohu setřást ten pocit. Každý den vidím, jak se Klára snaží být blízko Pavla. Když přijde domů z práce, vždy se na něj usměje tím zvláštním způsobem. A pak jsou tu ty malé doteky — ruka na rameni, když mu podává kávu, nebo jak se naklání blíž, než je nutné.
Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit si s Klárou přímo. «Kláro,» začínám opatrně, «všimla jsem si, že máš velmi blízký vztah s Pavlem.»
Klára se na mě podívá s nevinným výrazem. «Ach, paní Novotná, to je jen proto, že se snažím být přátelská. Víte, jak je důležité mít dobré vztahy s rodiči dětí.»
Její odpověď mě neuklidňuje. Cítím, že něco skrývá, ale nemám žádný důkaz.
Následující týden se situace ještě zhorší. Jednoho večera přijdu domů dřív a slyším smích z obývacího pokoje. Když vejdu dovnitř, vidím Kláru a Pavla sedět blízko sebe na gauči a dívat se na starý film. Když si mě všimnou, Klára rychle vstane a začne se omlouvat.
«Promiňte, paní Novotná,» říká nervózně. «Jen jsme čekali na vás a…»
Pavel vypadá zaskočeně. «Miláčku, to není tak, jak to vypadá,» říká.
Ale já už mám dost. «Kláro, myslím, že bychom si měli promluvit,» říkám pevně.
Sedíme v kuchyni a já se snažím udržet klidný tón. «Kláro, vážím si toho, co pro naši rodinu děláš, ale mám pocit, že tvůj vztah s mým manželem překračuje hranice profesionality.»
Klára se na mě podívá s očima plnými slz. «Paní Novotná, já… nikdy bych nechtěla způsobit problémy ve vaší rodině,» říká tiše.
Její slova mě zasáhnou. Možná jsem byla příliš podezřívavá? Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle a vím, že musím chránit svou rodinu.
«Myslím, že bude nejlepší, když si najdeme novou chůvu,» říkám nakonec.
Klára přikývne a já cítím směs úlevy a smutku. Možná jsem udělala správné rozhodnutí, ale stále mě trápí otázka: Co kdybych se mýlila? Co kdyby to všechno bylo jen v mé hlavě?
Když Klára odejde a já sedím sama v tichu našeho domu, přemýšlím o tom všem. Jak snadno mohou malé pochybnosti narušit důvěru? A jak můžeme vědět, kdy je naše intuice správná a kdy nás klame?