Každý víkend bojuji o své místo: Jsem jen služka ve vlastním domě?

„Zase je pátek. Už od rána mám v břiše kámen. Vím, že dnes večer přijedou tchán s tchyní. Už slyším jejich auto na příjezdové cestě a v hlavě mi běží seznam povinností: napečeno, navařeno, všechno naleštěné. Michaeli, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč je to vždycky na mně?“

„Lucko, kde máš utěrky? Zase tu něco lepká,“ ozve se z kuchyně hlas mé tchyně Aleny, ještě než si sundá kabát. Tchán Petr už si rozvaluje noviny u stolu a čeká na kávu. Michal sedí u počítače a tváří se, že pracuje. V tu chvíli mám chuť utéct.

„Mami, já to uklidím,“ snažím se být milá, ale v hlase mi zní únava. „Nech to být, Lucko, já to zvládnu,“ odpovídá Alena, ale už mi bere hadřík z ruky a kontroluje, jestli jsem dobře setřela stůl.

Vždycky je to stejné. Každý víkend. Přijedou, rozhlédnou se a začnou hodnotit. „Tady je prach. Tady by to chtělo vymalovat. A co ten koberec? Už bys mohla koupit nový.“ Snažím se usmívat, ale uvnitř mě to bolí. Nejsem dost dobrá. Nejsem dost pečlivá. Nejsem dost… žena?

Večer sedíme u stolu. Alena vypráví o tom, jak ona zvládala domácnost i práci a ještě měla vždycky napečeno pro celou rodinu. Petr se ptá Michala na práci a já jsem neviditelná. Jen když dojde káva nebo koláč, někdo se na mě podívá: „Lucko, mohla bys…?“

Jednou jsem se pokusila říct Michalovi, jak se cítím. „Míšo, připadám si tu jako služka. Tvoji rodiče mě pořád jen kontrolují a nic jim není dost dobré.“

Podíval se na mě nechápavě: „Ale vždyť to myslí dobře. Chtějí nám pomoct.“

„Pomoc?“ vybuchla jsem. „Tohle není pomoc! To je kontrola! Já už nemůžu!“

Mlčel. Pak odešel do ložnice a zavřel za sebou dveře.

Další víkend jsem si řekla, že to zkusím jinak. Nechala jsem všechno tak, jak bylo. Žádné pečení, žádné leštění. Když přijeli, Alena se rozhlédla a řekla: „Lucko, dneska jsi nějak nestihla uklidit.“

„Ne, nestihla,“ odpověděla jsem poprvé upřímně.

Nastalo ticho. Petr si odkašlal a Michal se na mě podíval s překvapením.

„Víš, Lucko,“ začala Alena opatrně, „já vím, že toho máš hodně, ale přece jen… když přijedeme, rádi bychom měli pocit domova.“

„A já bych ráda měla pocit domova i tehdy, když tu jste vy,“ řekla jsem tiše.

Bylo to poprvé, co jsem řekla nahlas něco ze svého nitra. Srdce mi bušilo až v krku.

Ten večer byl jiný. Alena byla zaražená a Petr mlčel víc než obvykle. Michal mi večer řekl: „Nevím, co mám dělat.“

„Stačí mě podpořit,“ odpověděla jsem.

Další týdny byly těžké. Alena byla chladnější, Petr se vyhýbal očím a Michal byl nervózní. Ale já jsem poprvé cítila klid. Začala jsem si uvědomovat, že mám právo na svůj prostor.

Jednou večer přišla Alena za mnou do kuchyně: „Lucko… možná jsme byli moc nároční. Já jen… chtěla jsem ti pomoct být dobrou hospodyní.“

„Ale já nechci být jen hospodyně,“ odpověděla jsem jí popravdě.

Chvíli mlčela a pak mě objala.

Nevím, jestli se všechno změní hned. Ale vím, že už nechci být neviditelná ve vlastním domě.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co byste udělaly vy na mém místě?