Dvě babičky, jedno dítě: Boj o malou Lejlu a mé mateřské srdce

„Nechci k babičce Janě! Ona na mě zase bude křičet, že jsem rozmazlená!“ Lejla se mi tiskne k noze, slzy jí tečou po tvářích a já mám pocit, že mi srdce pukne. V kuchyni slyším, jak se mamka s tchyní hádají o tom, kdo si ji vezme na víkend. Každá z nich má svůj plán, svůj názor, svou pravdu – ale nikdo se neptá Lejly, co chce ona.

„To je tvoje vina, že je taková! U nás by byla vychovaná lépe,“ syčí tchyně Alena na mou mamku Janu. „Aspoň ji nenutím jíst maso, když nechce!“ odsekne máma. Já stojím mezi nimi jako ztracený voják v cizí válce. Všichni mluví o Lejle, ale nikdo s ní.

Když jsem před pěti lety porodila Lejlu, myslela jsem si, že rodina bude držet při sobě. Místo toho se z ní stal bojiště. Každý svátek je předmětem vyjednávání, každé rozhodnutí o škole nebo kroužcích spouští lavinu výčitek. Manžel Tomáš se většinou stáhne do práce nebo mlčí – prý „nechce dělat dusno“. Ale dusno je tu pořád.

Jednou večer, když Lejla usnula, sedla jsem si na balkon s hrnkem čaje a dívala se na světla města. V hlavě mi zněly věty: „Jsi špatná matka.“ „Neumíš ji vychovat.“ „U nás by byla šťastnější.“ Všechno to říkaly ženy, které měly být mou oporou. Místo toho mě soudily a tahaly Lejlu na svou stranu.

Pamatuju si, jak jsme jednou přišly k babičce Aleně. Lejla si chtěla hrát s panenkami, ale Alena jí vrazila do ruky omalovánky: „Panenky jsou pro mimina. Ty už jsi velká holka.“ Lejla se na mě podívala s otázkou v očích. Mlčela jsem. Dnes bych si nafackovala.

Jindy jsme šly k mojí mamce Janě. Ta zase Lejle vnucovala domácí buchty a nutila ji jíst, i když Lejla neměla hlad. „Musíš jíst, jinak nebudeš zdravá!“ A když Lejla odmítla, přišla výčitka: „Takovou nevděčnici jsem ještě nezažila.“

Začala jsem si všímat, že Lejla je čím dál uzavřenější. Ve školce se stranila dětí, doma byla často smutná nebo podrážděná. Když jsem se jí ptala proč, jen pokrčila rameny: „Nevím.“ Ale já věděla.

Jednoho dne přišla domů s obrázkem – nakreslila dvě babičky, každou na jedné straně papíru, a mezi nimi malou holčičku s uplakanýma očima. „To jsi ty?“ zeptala jsem se tiše. Přikývla.

V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu mlčet. Musím chránit své dítě, i kdybych měla jít proti vlastní rodině.

Pozvala jsem obě babičky na návštěvu. Tomáš byl nervózní: „Nedělej z toho drama.“ Ale já věděla, že tohle drama už dávno běží – jen jsme ho všichni přehlíželi.

Sešly jsme se v obýváku. Alena seděla s rukama založenýma na prsou, Jana si nervózně hrála s prstýnkem. Já začala: „Lejla trpí tím, jak se hádáte. Je to malé dítě, které potřebuje klid a lásku – ne vaše soupeření.“

Alena protočila oči: „To ty jsi ji rozmazlila!“ Jana zvýšila hlas: „Aspoň nejsem tak přísná jako ty!“ Slova létala vzduchem jako šípy. Já se rozbrečela: „Dost! Už nikdy nedovolím, abyste ji stavěly proti sobě. Pokud to nezměníte, budete ji vídat méně.“

Nastalo ticho. Obě ženy byly v šoku – nikdy jsem nebyla tak rázná.

Dny poté byly těžké. Alena mi volala a vyčítala mi, že jí beru vnučku. Jana mi psala dlouhé zprávy o tom, jak mě vždycky podporovala a teď ji odháním. Tomáš byl rozpolcený – miloval svou mámu i mě a nevěděl, na čí stranu se postavit.

Ale Lejla začala rozkvétat. Byla klidnější, začala si zase hrát s dětmi ve školce a večer mi šeptala do ucha: „Mami, už se nebojím.“

Jednou večer jsme spolu seděly u pohádky a ona mi řekla: „Mami, děkuju, že mě chráníš.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.

Rodinné vztahy nejsou dokonalé – občas je to lepší, občas horší. Ale už nikdy nedovolím, aby moje dítě bylo zbraní v cizí válce.

Někdy přemýšlím: Proč dospělí zapomínají na to nejdůležitější – na štěstí dítěte? A kolik dětí ještě musí trpět kvůli našim sporům?