Šokující tajemství mé švagrové: Jak falešné těhotenství rozvrátilo naši rodinu

„Ivano, prosím tě, neříkej to nikomu. Prosím!“ Lucie seděla na naší staré pohovce, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Její hlas byl naléhavý, zoufalý. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Věděla jsem to. Věděla jsem, že něco nesedí už týdny – její nevolnosti byly až příliš načasované, bříško se jí nijak neměnilo a pokaždé, když měla jít na kontrolu k lékaři, vymyslela novou výmluvu. Ale slyšet to nahlas… To bylo něco jiného.

„Lucie, jak jsi to mohla udělat? Co budeš dělat teď? Co mám říct Petrovi?“ šeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Petr je můj manžel a Lucie jeho mladší sestra. Vždycky jsme byli soudržná rodina – aspoň jsem si to myslela. Ale teď jsem měla pocit, že stojím na okraji propasti.

Lucie se rozplakala naplno. „Já už nemohla dál. V práci mě šikanovali, šéf mi vyhrožoval výpovědí a já neměla kam jít. Kdybych přišla o ten podnájem, skončila bych na ulici. Věděla jsem, že když řeknu, že čekám dítě, nechají mě být… aspoň na chvíli.“

Seděla jsem tam a nevěděla, co dělat. V hlavě mi běžely obrazy posledních měsíců – jak jsme s Petrem kupovali Lucii dětské oblečky, jak jsme plánovali společné Vánoce s miminkem, jak maminka pekla koláče na oslavu. Všichni jsme jí věřili. A teď?

„Musíš to říct Petrovi,“ řekla jsem nakonec tiše. „Nemůžu mu lhát.“

Lucie se na mě podívala s takovou bolestí v očích, že jsem měla chuť ji obejmout a zároveň s ní zatřást. „Prosím tě, aspoň ještě týden. Potřebuju si najít jinou práci nebo bydlení. Prosím!“

Celou noc jsem nespala. Petr si ničeho nevšiml – byl unavený z práce a těšil se na to, až bude strýcem. Já ale měla v hlavě jen Lucii a její prosbu. Ráno jsem se podívala do zrcadla a skoro se nepoznala – kruhy pod očima, sevřená ústa.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Moje kolegyně Jana si toho všimla: „Ivano, jsi v pohodě? Vypadáš hrozně.“

„To je jen únava,“ zalhala jsem a cítila, jak mě pálí svědomí.

Doma to mezi mnou a Petrem začalo skřípat. Byl nadšený z Luciina těhotenství a plánoval, jak jí pomůžeme s výbavičkou. Já ale byla čím dál víc uzavřená do sebe.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív a slyšel mě mluvit s Lucií v kuchyni. „Takže ty jsi… nebyla nikdy těhotná?“ Jeho hlas byl zlomený.

Lucie se rozbrečela a já měla pocit, že se mi rozpadá svět pod rukama.

„Proč jsi nám to udělala?“ křičel Petr. „Všichni jsme ti věřili! Máma už koupila postýlku! Táta vyrobil kolébku! Jak jsi mohla?“

Lucie jen tiše plakala a já stála mezi nimi jako ztuhlá socha.

Následující týdny byly peklo. Maminka přestala s Lucií mluvit úplně, táta byl zklamaný a Petr se uzavřel do sebe. Já byla ta zrádkyně, která všechno prozradila – aspoň tak to Lucie viděla.

Jednou večer mi zavolala: „Ivano, promiň mi to všechno. Já už nevím, co mám dělat…“

„Musíš začít znovu,“ řekla jsem jí tiše. „Ale tentokrát bez lží.“

Bylo to těžké období pro všechny. Rodina byla rozdělená – někteří Lucii litovali, jiní jí nemohli přijít na jméno. Já sama jsem nevěděla, jestli jsem udělala správně. Měla jsem mlčet? Nebo jsem měla pravdu říct hned?

Teď, když už je všechno venku a rány se pomalu hojí, si často kladu otázku: Jsme opravdu tak silní jako rodina, jak jsme si mysleli? Nebo nás jedna lež dokáže rozbít navždy? Co byste udělali vy na mém místě?