Už nikdy více u tchánů! – Rodinný oběd, který mi otevřel oči

„Tohle maso je zase suché, Lenko. Ty opravdu neumíš vařit?“ ozvalo se z čela stolu a já cítila, jak mi hoří tváře. Tchyně, paní Věra, se na mě dívala s tím svým typickým úšklebkem, zatímco tchán Ladislav jen mlčky přikyvoval. Můj manžel Petr seděl vedle mě a nervózně si pohrával s vidličkou. Nikdy se mě nezastal. Nikdy.

Byl to obyčejný nedělní oběd v jejich panelákovém bytě na Jižním Městě. Všude voněla svíčková, ale atmosféra byla napjatá jako struna. Snažila jsem se usmívat a předstírat, že mě jejich poznámky nebolí. Ale uvnitř jsem křičela. Už několik let jsem se snažila zapadnout do jejich rodiny, být tou správnou snachou, kterou si přáli. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá.

„Petře, měl bys Lenku naučit pořádně vařit. Vždyť co budeš jíst, až budete mít děti?“ pokračovala Věra a já cítila, jak mi slzy stoupají do očí. Petr jen mlčel a dál se díval do talíře. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na to sama.

Po obědě jsem pomáhala v kuchyni. Tchyně ke mně přišla blíž a šeptla: „Víš, Petřík si zaslouží lepší ženu. Takovou, která bude vědět, jak se starat o rodinu.“ Její slova mě bodla přímo do srdce. Chtěla jsem jí něco říct, ale místo toho jsem jen polkla slzy a dál drhla talíře.

Když jsme odcházeli domů, Petr se mě ani nezeptal, jak mi je. Celou cestu mlčel. Já měla pocit, že se dusím. Večer jsem to už nevydržela a vybuchla: „Proč ses mě nikdy nezastal? Proč jim dovolíš, aby se ke mně takhle chovali?“

Petr pokrčil rameny: „To přeháníš. Máma to tak nemyslí.“

„Ale já to tak cítím! Každý oběd u nich je pro mě peklo! Už tam nechci jezdit!“

Petr jen zavrtěl hlavou a odešel do ložnice. Zůstala jsem sama v obýváku a poprvé v životě jsem si připadala opravdu opuštěná.

Další týden mi volala tchyně: „Lenko, přijďte v neděli na oběd. Udělám řízky.“ Chtěla jsem odmítnout, ale Petr trval na tom, že musíme jít. Prý je to rodina.

Celý týden jsem měla žaludek na vodě. V neděli jsme přišli a všechno bylo jako vždycky – kritika, posměšky, narážky na to, že ještě nemáme děti. Tentokrát už jsem to nevydržela.

„Víte co? Já už toho mám dost!“ vykřikla jsem uprostřed oběda. „Nikdy nejsem dost dobrá! Nikdy vám nebudu stačit! Ale Petr si mě vybral a já už sem jezdit nebudu!“

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Tchyně zbledla a tchán se zamračil. Petr na mě zíral s otevřenou pusou.

Se slzami v očích jsem vstala od stolu a odešla. Venku jsem se rozbrečela naplno. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Poprvé v životě jsem se postavila sama za sebe.

Doma jsme s Petrem měli dlouhou hádku. Vyčetl mi, že jsem ho ztrapnila před rodiči. Já mu řekla, že už dál nechci žít v jejich stínu.

Následující týdny byly těžké. Petr byl odtažitý a často chodil domů pozdě. Já se snažila najít sama sebe – začala jsem chodit na jógu a vídat se s kamarádkami, které mě podporovaly.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a řekl: „Možná máš pravdu. Možná bych měl být víc na tvojí straně.“

Bylo to poprvé, co přiznal, že něco není v pořádku. Začali jsme spolu víc mluvit – o našich pocitech, o tom, co od života chceme.

Tchyně mi už nevolala tak často a když jsme se po několika měsících znovu setkali na rodinné oslavě, byla najednou mnohem opatrnější ve svých poznámkách.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo příbuzenských poutech. Je o respektu a podpoře. A někdy je potřeba postavit se za sebe, i když to bolí.

Ptám se vás: Má smysl snažit se o vztahy s lidmi, kteří vás nikdy nepřijmou? A dá se vůbec odpustit těm nejbližším, když vás nejvíc zraní?