Když jsem odešla od manžela, ona už bydlela v našem domě. Nejhorší bylo, co mi řekla na rozloučenou…

„Tak už si to konečně přišla vyzvednout?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem otevřela dveře do bytu, který jsem ještě před měsícem považovala za svůj domov. Hlas byl ženský, ostrý a cizí, ale zároveň mi byl až příliš povědomý. Stála tam – Jana. Ta, o které jsem si dlouho myslela, že je jen kolegyně mého muže. Měla na sobě můj svetr a v ruce hrnek s nápisem „Nejlepší máma na světě“, který mi kdysi děti vyrobily na Den matek.

Zamrazilo mě. „Ahoj… já jen… přišla jsem si pro pár věcí. Volala jsem Tomášovi, ale nebral to.“ Snažila jsem se znít klidně, ale hlas se mi třásl.

„Tomáš je v práci. Ale já ti klidně pomůžu. Vím, kde máš ty svoje knížky,“ řekla a prošla kolem mě do obýváku. Byla tu doma. Všechno bylo jinak – na stole stály jiné květiny, v předsíni visely cizí kabáty. Moje pantofle byly pryč.

Šla jsem do ložnice. Postel byla ustlaná jinak, než jsem byla zvyklá. Na poličce vedle postele ležela její knížka. Moje oblíbené povlečení bylo pryč. Otevřela jsem skříň a začala do tašky házet svetry a zimní bundu. Jana stála ve dveřích a pozorovala mě.

„Víš, že Tomáš nikdy neměl rád ty tvoje knížky o psychologii? Říkal, že ho to akorát deprimuje,“ pronesla najednou a já cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.

„To je tvoje věc,“ odpověděla jsem tiše a snažila se ji ignorovat.

„Víš, já bych na tvém místě asi odešla dřív. Už dávno jste spolu nebyli šťastní. On potřebuje někoho, kdo ho bude chápat…“ pokračovala a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Vzpomněla jsem si na poslední měsíce – tiché večery u televize, kdy jsme si neměli co říct. Děti už byly velké a často pryč. Tomáš byl pořád v práci nebo na služebních cestách. Já se snažila najít smysl v práci v knihovně a ve svých knížkách. Myslela jsem si, že potřebujeme jen trochu prostoru – proto jsem souhlasila s rozchodem bez scén.

„Myslela jsem, že budeš aspoň trochu bojovat,“ řekla Jana tišeji a já se na ni poprvé podívala přímo.

„A proč bych měla? Když už jsi tady?“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila tím, jak moc to bolelo.

Jana pokrčila rameny. „Možná proto, že někdy stojí za to bojovat o to, co je tvoje.“

Zavládlo ticho. Sbalila jsem poslední věci a šla do kuchyně pro svůj hrnek. Jana mi ho podala bez slova.

„Víš… já jsem si nikdy nemyslela, že skončím jako ta druhá,“ řekla najednou tišeji. „Ale když jsme spolu začali být víc… prostě to přišlo samo.“

Chtěla jsem jí něco říct – něco ostrého, něco, co by jí ublížilo stejně jako ona mně. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a odešla ke dveřím.

„Doufám, že budeš šťastná,“ řekla jsem nakonec a sama nevím, jestli to byla pravda nebo ironie.

Jana zavřela dveře dřív, než jsem stačila odejít z chodby.

Venku pršelo. Stála jsem před domem s taškou v ruce a poprvé mi došlo, že už nemám kam se vrátit. Malá garsonka na Žižkově nebyla domov – byla jen útočištěm před realitou.

Večer mi Tomáš napsal zprávu: „Doufám, že sis všechno vzala. Kdyby něco chybělo, napiš Janě.“ Ani jednou nezmínil lítost nebo omluvu.

Dny plynuly pomalu. V práci jsem se snažila tvářit silně, ale kolegyně Alena poznala, že něco není v pořádku. „Neboj se brečet,“ řekla mi jednou u kávy. „Někdy je lepší pustit to ven.“

Doma jsem seděla mezi krabicemi s knihami a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla to moje vina? Měla jsem víc bojovat? Nebo jsme prostě oba přestali chtít být spolu?

Jednou večer mi zavolala dcera Klára: „Mami, táta říká, že bys měla přijít na rodinnou oslavu babiččiných narozenin.“

„A co myslíš ty?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já bych chtěla… ale bude tam i Jana.“

Zamrazilo mě znovu. „Uvidím,“ odpověděla jsem neurčitě.

Oslava byla zvláštní – všichni se tvářili, jako by se nic nestalo. Jana seděla vedle Tomáše a smála se jeho vtipům. Já seděla stranou s Klárou a synem Petrem. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině.

Po oslavě za mnou přišla tchyně: „Vím, že to není lehké… Ale jsi silná žena. Najdeš si svoje místo.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom všem – o Janě, o Tomášovi, o sobě samotné. Co když je chyba ve mně? Co když už nikdy nenajdu domov?

Možná je čas začít znovu – bez očekávání, bez bolesti minulosti. Ale jak dlouho trvá zapomenout na všechno to ticho?

Někdy si říkám: Kdybych tehdy zůstala a bojovala… bylo by dnes všechno jinak? Nebo jsme byli odsouzeni k tomu rozpadnout se potichu? Co byste udělali vy na mém místě?