Moje snacha proměnila náš domov v nekonečný mejdan a můj syn mlčí – opravdu nevidí, co se děje?

„Tohle už není možné! Petruško, kolikrát jsem tě prosila, abys aspoň v týdnu nedělala večírky?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni našla další hromadu špinavého nádobí a cizí boty rozházené po chodbě. Petra se na mě jen usmála tím svým typickým způsobem, který mě vždycky rozčílí ještě víc. „Ale Marie, vždyť je to jen pár kamarádů. Tomášovi to přece nevadí.“

Tomáš. Můj jediný syn. Vždycky byl tichý, rozvážný kluk. Když si před dvěma lety přivedl Petru, byla jsem šťastná, že si našel někoho, kdo ho rozesměje. Ale nikdy mě nenapadlo, že tahle veselost jednou přeroste v chaos, který mi převrátí život naruby.

Bydlíme spolu v našem starém bytě v centru Brna. Po smrti manžela jsem byla ráda, že tu nejsem sama. Jenže poslední rok mám pocit, že už to není můj domov. Každý pátek – a často i ve středu – se tu schází Petřini přátelé. Hlasitá hudba, smích až do noci, někdy i cizí lidé spící na gauči. Ráno pak nacházím prázdné lahve od vína a popelníky plné nedopalků.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Z kuchyně se ozýval smích a cinkání skleniček. Opatrně jsem otevřela dveře a zahlédla Petru s partou mladých lidí, které jsem nikdy předtím neviděla. „Marie, pojď si s námi dát skleničku!“ volala na mě Petra. Jenže já jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním bytě.

Druhý den ráno jsem si sedla s Tomášem ke kávě. „Tomáši, vadí ti to vůbec? Vždyť už tu nemáme žádné soukromí,“ řekla jsem tiše. Tomáš se na mě podíval unavenýma očima a pokrčil rameny: „Mami, Petra je prostě společenská. Já ji nechci omezovat.“

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem mu říct, že jeho žena ničí náš domov, že už nemůžu dál žít v tomhle zmatku. Ale místo toho jsem jen mlčela a cítila se bezmocná.

Začala jsem se vyhýbat společným prostorám. Trávila jsem hodiny na balkoně nebo v knihovně, abych nemusela poslouchat ten hluk. Moje kamarádka Jana mi říkala: „Marie, musíš si dupnout! Tohle není normální.“ Ale já měla strach. Co když Tomáš odejde? Co když ztratím i jeho?

Jednoho dne přišla Petra domů s novým nápadem: „Uděláme oslavu na Tomášovy narozeniny! Pozvu všechny svoje kamarády a uděláme to pořádně velké!“ Tomáš jen kývl hlavou a já cítila, jak mi stoupá krev do tváří.

Večer oslavy byl pro mě noční můrou. Byt byl plný lidí, kteří se smáli, zpívali a tančili. Někdo rozbil vázu po mé mamince – jedinou památku, kterou jsem měla. Když jsem to viděla, rozplakala jsem se přímo uprostřed obýváku.

Petra ke mně přišla: „Marie, to se spraví! Byla to jen stará váza.“

„Pro tebe možná,“ zašeptala jsem a odešla do svého pokoje.

Následující dny byly tiché. Tomáš za mnou přišel: „Mami, Petra říká, že jsi na ni moc přísná. Že jí nemáš ráda.“

„Tomáši,“ vzlykla jsem, „já už nevím, co mám dělat. Chci mít doma klid. Chci mít pocit, že tu patřím.“

Tomáš mě objal: „Já tě mám rád, mami. Ale Petra je moje žena.“

A tak tu sedím každý večer sama ve svém pokoji a přemýšlím: Mám právo žádat o klid ve svém vlastním domě? Nebo bych měla ustoupit kvůli štěstí svého syna?

Možná je čas rozhodnout se – buď budu dál mlčet a trpět, nebo najdu odvahu říct dost.

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo zasáhnout do života svého dospělého syna a jeho ženy? Nebo bych měla raději odejít a nechat je žít podle svého?