Praskliny v štěstí: Můj boj mezi láskou a odchodem

„Proč už se mnou nemluvíš?“ vyhrkla Jana, když jsem vešel do ložnice. Její hlas byl tichý, ale v něm zněla bolest, kterou jsem už týdny přehlížel. Zastavil jsem se ve dveřích, v ruce hrnek s čajem, a najednou jsem nevěděl, co říct. Všechno, co jsem chtěl vyslovit, mi uvízlo v krku.

Bylo mi pětatřicet a myslel jsem si, že mám život pevně v rukou. Práce v IT firmě v Brně mě naplňovala, s Janou jsme bydleli v malém bytě na Veveří a často jsme chodili na procházky kolem Špilberku. Všichni naši známí nám záviděli – byli jsme ten pár, který se nikdy nehádá, který má všechno pod kontrolou. Jenže to byla jen fasáda. Doma jsme spolu poslední měsíce skoro nemluvili. Jana byla pořád unavená, já se vracel pozdě z práce a raději jsem zůstával déle v kanceláři, než abych čelil tichu našeho bytu.

Jednoho večera jsem přišel domů dřív. Jana seděla na gauči, oči zarudlé od pláče. „Myslíš si, že si nevšimnu?“ zašeptala. „Že tě něco trápí? Že už nejsi šťastný?“

Chtěl jsem jí říct pravdu – že mám pocit, jako bych se dusil. Že už nevím, jestli ji miluju tak jako dřív. Ale místo toho jsem jen pokrčil rameny a šel do kuchyně. Ten večer jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Začal jsem se vyhýbat domovu. Po práci jsem chodil s kolegy na pivo do hospody U Dvou přátel. Tam jsem mohl předstírat, že je všechno v pořádku. Ale když jsem se vracel domů do tmy a ticha, úzkost mě svírala čím dál víc.

Jednou mi zavolala máma. „Petře, co se děje? Jana mi volala… Prý jste spolu skoro nemluvili celý týden.“

„Nic se neděje, mami,“ zalhal jsem. Ale věděl jsem, že to není pravda.

Začal jsem přemýšlet o tom, jestli bych měl odejít. Každý den jsem si představoval, jak balím kufr a odcházím z bytu. Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty roky – na naši svatbu na radnici v Brně, na první společné Vánoce, na to, jak jsme spolu plánovali děti (které nakonec nikdy nepřišly). Vždyť jsme byli rodina… Nebo ne?

Jednoho rána jsem našel Janu sedět u stolu s dopisem v ruce. „Petře, já už takhle nemůžu dál,“ řekla tiše. „Miluju tě… ale mám pocit, že tě ztrácím každým dnem víc.“

Sedl jsem si naproti ní a poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili. O tom, jak jsme se odcizili. O tom, jak jsme oba čekali na změnu, která nikdy nepřišla. Jana mi řekla o svých obavách – že už pro mě není dost dobrá, že ji opustím kvůli jiné.

„Není v tom nikdo jiný,“ řekl jsem upřímně. „Jen… nevím, jestli ještě umím být šťastný.“

Následující týdny byly plné hádek i tichých večerů. Chodili jsme spolu k psycholožce paní Novotné na Masarykově ulici. Snažili jsme se najít cestu zpátky k sobě. Ale čím víc jsme se snažili, tím víc jsme si uvědomovali, že už nejsme ti samí lidé jako před lety.

Jednoho dne mi Jana položila ruku na rameno a řekla: „Možná bychom měli být k sobě upřímní. Možná je čas jít každý svou cestou.“

Seděl jsem dlouho v kuchyni a díval se z okna na šedé brněnské ulice. V hlavě mi zněla její slova jako ozvěna. Bylo to správné rozhodnutí? Nebo jen útěk před bolestí?

Když jsem konečně sbalil pár věcí do batohu a odešel z bytu, měl jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ale zároveň se mi poprvé po měsících dýchalo lehčeji.

Teď sedím v malém podnájmu na Lesné a přemýšlím o všem, co bylo a co mohlo být jinak. Byla chyba odejít? Nebo je někdy láska právě to – pustit druhého a dát šanci sobě i jemu najít znovu štěstí?

Možná mi odpovíte vy: Myslíte si, že je lepší bojovat za vztah až do konce? Nebo někdy musíme odejít, abychom mohli znovu začít žít?