Neviditelné zdi: Můj boj o domov v paneláku na Jižním Městě

„Zase jsi nechal boty na chodbě! Tady nejsi na vesnici, mladej!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem zabouchl dveře bytu. Ágnesová, sousedka z druhého patra, stála s rukama v bok a její pohled by dokázal propálit i betonové zdi paneláku. Bylo mi sedmnáct a právě jsem se s mámou přistěhoval na Jižní Město. Nový začátek, říkala máma. Nový život bez táty, dodala tiše, když si myslela, že ji neslyším.

Ale místo nového začátku jsem dostal jen nové zdi. Ty skutečné – šedé, popraskané, studené – a pak ty neviditelné, které mě každý den dusily víc a víc. Máma byla pořád v práci, aby nás uživila. Táta? Ten si našel novou rodinu v Brně a na mě si vzpomněl jen, když potřeboval poslat nějaký papír kvůli alimentům.

První týdny jsem se snažil zapadnout. Pozdravil jsem sousedy ve výtahu, nabídl jsem pomoc starému panu Novotnému s nákupem. Ale odpovědí mi byly jen podezřívavé pohledy a šeptání za zády. „To je ten kluk od rozvedené Novákové…“ slyšel jsem jednou mezi dveřmi. Jako by rozvod byl nakažlivý virus.

Nejhorší byla ale Ágnesová. Každý den měla něco – jednou jsem prý moc hlučně zavíral dveře, jindy jsem měl špinavé boty, pak jsem prý koukal moc dlouho z okna na její balkon. „Máš nějaký problém? Nebo tě doma nenaučili slušnosti?“ vyštěkla na mě jednou před výtahem. Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Že doma už vlastně žádný domov není?

Ve škole to nebylo o moc lepší. Nová třída, nové tváře – ale žádná ruka na přivítanou. „Hele, to je ten z toho hnusnýho paneláku,“ smáli se kluci z vyššího patra. Snažil jsem se být neviditelný, ale čím víc jsem se snažil, tím víc mě okolí tlačilo do kouta.

Jednou večer jsem seděl u okna a díval se na světla sídliště. Máma přišla domů pozdě, unavená, s kruhy pod očima. „Jak bylo ve škole?“ zeptala se bez zájmu a hned zmizela v koupelně. Chtěl jsem jí říct, jak moc mi chybí táta, jak mě bolí samota, jak mě ničí Ágnesová… Ale slova mi uvízla v krku.

Začal jsem trávit víc času venku. V zimě jsem chodil po sídlišti a pozoroval lidi za okny – rodiny u večeře, děti hrající si na koberci, smích a teplo domova. U nás doma bylo ticho a chladno. Máma byla buď v práci, nebo spala.

Jednoho dne jsem našel na dveřích bytu lístek: „Uklízejte si po sobě! Panelák není smetiště!“ Poznal jsem písmo Ágnesové. Cítil jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč mi nikdo nedá šanci? Proč musím pořád dokazovat, že nejsem problém?

Začal jsem být podrážděný i doma. „Proč jsi zase tak protivný?“ ptala se máma. „Protože mě tu nikdo nechce!“ vybuchl jsem jednou. Máma se rozplakala a já měl chuť zmizet.

Jednou večer jsem slyšel hádku na chodbě. Ágnesová křičela na paní Křížovou z přízemí kvůli kočárku u schodů. Najednou mi došlo, že nejsem jediný terč její zloby. Ale zatímco ostatní sousedé drželi při sobě, já byl pořád ten cizí.

Začal jsem psát deník. Do něj jsem si zapisoval všechno – vztek na Ágnesovou, bolest z rozvodu rodičů, samotu i touhu po přijetí. Byly to jediné chvíle, kdy jsem mohl být sám sebou.

Jednoho dne mě ve škole oslovila Jana ze třídy: „Hele, nechceš jít ven? Slyšela jsem, že hraješ na kytaru.“ Poprvé po dlouhé době jsem cítil naději. Strávili jsme spolu celé odpoledne v parku a já jí vyprávěl o našem stěhování i o tom, jak těžké je začít znovu.

Jana mi ukázala, že ne všichni lidé jsou stejní. Začali jsme se vídat častěji a já pomalu nacházel odvahu být zase sám sebou. Ale doma to bylo pořád stejné – máma unavená, sousedé odtažití.

Jednou v noci jsem slyšel bouchání na dveře. Otevřel jsem a stála tam Ágnesová – uplakaná, třásla se jí ruka. „Prosím… zavolej sanitku…“ vykoktala. Bez váhání jsem běžel pro telefon a čekal s ní do příjezdu záchranky.

Druhý den mi na dveřích přistál další lístek: „Děkuji.“ Jen jedno slovo, ale pro mě znamenalo víc než všechny předchozí urážky dohromady.

Od té doby už nebyla Ágnesová tak ostrá. Občas jsme se potkali ve výtahu a ona jen mlčky kývla hlavou. Sousedé mě začali brát trochu víc mezi sebe – možná proto, že viděli, že nejsem jen ten „kluk od rozvedené Novákové“.

Ale pořád mám pocit, že tu nejsem doma. Panelák je plný lidí – a přesto tu může být člověk tak strašně sám.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sám sebe: Najdu někdy místo, kde budu opravdu patřit? Nebo jsou ty neviditelné zdi silnější než já?