„Podepiš všechno na mě! Proč jsi jí věřila? Ona tě podvádí!“ – Můj boj o domov, dceru a vlastní důstojnost po manželově zradě

„Podepiš to, Jano! Podepiš to na mě, vždyť víš, že je to jen formalita!“ křičel na mě Petr, když jsem stála v kuchyni s papíry v ruce a třásly se mi ruce. Jeho hlas byl ostrý jako nůž a já jsem měla pocit, že se mi podlamují kolena. Včera jsem ještě věřila, že jsme normální rodina. Dneska už vím, že všechno byla jen iluze.

Byla půlnoc, když jsem našla tu zprávu na jeho mobilu. „Miluju tě, Petře. Už brzy budeme spolu.“ Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho Petr musí slyšet až do ložnice. Nevěděla jsem, co dělat. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty večery, kdy se zdržel v práci, na všechny ty výmluvy o služebních cestách do Brna nebo Plzně. Najednou mi všechno dávalo smysl.

Ráno jsem ho konfrontovala. „Kdo je Lucie?“ zeptala jsem se tiše, ale rozhodně. Petr zbledl a začal koktat něco o kolegyni z práce. Ale já už věděla své. Nešlo jen o nějaký úlet. Bylo to plánované, dlouhé a kruté.

Nejhorší bylo, že do toho zatáhl naši dceru Aničku. Slyšela jsem je spolu šeptat v obýváku. „Neboj se, Aničko, maminka to pochopí. Budeš mít dva domovy.“ Moje vlastní dítě bylo zataženo do jeho lží a já jsem cítila, jak se mi hroutí svět.

Petr začal být agresivní. Najednou chtěl všechno přepsat na sebe – byt po mé babičce, auto i úspory. „Jestli to nepodepíšeš, postarám se, abys přišla i o Aničku!“ vyhrožoval mi. Byla jsem zoufalá. Moje máma mi říkala: „Jano, nedělej žádné unáhlené kroky. On tě chce zlomit.“ Ale já už byla zlomená dávno.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a brečela do hrnku s čajem. Anička přišla a objala mě kolem ramen. „Mami, proč jsi smutná?“ ptala se tiše. Nemohla jsem jí říct pravdu. Jak vysvětlit osmileté holčičce, že její táta má jinou rodinu?

Začaly hádky o každou maličkost – kdo vyzvedne Aničku ze školy, kdo zaplatí obědy, kdo bude doma na Vánoce. Petr byl najednou cizí člověk. Jeho matka mi volala a nutila mě podepsat převod bytu: „Jano, buď rozumná! Mysli na Aničku!“ Ale já věděla, že jim jde jen o majetek.

Jednoho dne přišla Lucie osobně. Stála přede mnou ve dveřích našeho bytu a usmívala se tím svým falešným úsměvem. „Jano, nechci ti ublížit. Ale Petr si zaslouží být šťastný.“ Měla jsem chuť jí jednu vrazit. Místo toho jsem jí zabouchla dveře před nosem.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez odsuzování. „Musíte si stanovit hranice,“ říkala mi paní doktorka Novotná. „Nenechte se vydírat.“ Ale jak mám bojovat s někým, kdo byl ještě před měsícem můj nejlepší přítel?

Jednoho dne přišel Petr s právníkem a chtěli mě donutit podepsat převod bytu. Seděli jsme u stolu a právník mluvil klidným hlasem: „Paní Nováková, je to ve vašem zájmu.“ Cítila jsem se jako v pasti. Ale pak jsem si vzpomněla na slova své babičky: „Nenech si nikdy vzít to, co je tvoje.“

Odmítla jsem podepsat. Petr zuřil a začal mi vyhrožovat soudem o Aničku. „Nikdy tě nenechám vyhrát!“ křičel na mě přes celý byt. Ale já už byla rozhodnutá bojovat.

Začal nekonečný kolotoč soudů, výslechů a ponižování. Petr lhal u soudu o tom, jak jsem špatná matka, jak zanedbávám domácnost a jak prý piju alkohol (což nebyla pravda). Jeho matka dokonce přinesla falešné svědectví.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Ale pak jsem viděla Aničku spát vedle mě v posteli a věděla jsem, že musím vydržet kvůli ní.

Po roce soudních tahanic mi soud přiřkl byt i péči o Aničku. Petr odešel s Lucií do nového bytu na sídlišti a já zůstala sama – ale svobodná a silnější než kdy dřív.

Dnes už vím, že i když vám někdo vezme všechno – důvěru, lásku i pocit bezpečí – nikdy vám nemůže vzít vaši důstojnost.

Někdy si večer sednu ke kuchyňskému oknu a přemýšlím: Proč lidé nejvíc ubližují těm, které kdysi milovali? A kde se v nás bere síla začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?