Ve stínu sousedů: Když se manželství rozpadá během jediného dne

„Viděla jsem ji, Lucie. Byla u vás doma, když jsi byla v práci. Nechci ti do toho mluvit, ale myslím, že bys to měla vědět.“ Sousedka Jana stála ve dveřích mého bytu a její hlas se třásl stejně jako moje ruce. V tu chvíli se mi v hlavě roztočil kolotoč myšlenek. Petr? Můj Petr by mě nikdy nepodvedl. Ale proč by mi to Jana říkala, kdyby to nebyla pravda?

Celý den jsem v práci nemyslela na nic jiného. V hlavě mi zněla Janina slova jako ozvěna v prázdném domě. Když jsem večer přišla domů, Petr seděl u stolu a četl noviny, jako by se nic nestalo. „Ahoj, jaký jsi měla den?“ zeptal se mě s úsměvem, který mi najednou připadal falešný.

„Dobrý,“ odpověděla jsem stroze a snažila se mu dívat do očí. Ale nešlo to. Všechno ve mně křičelo, abych se ho zeptala přímo, ale zároveň jsem se bála odpovědi. Co když je to pravda? Co když už nejsem pro Petra dost dobrá?

Večer jsem nemohla usnout. Ležela jsem vedle něj v posteli a poslouchala jeho klidné dýchání. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné roky – první rande v kavárně na náměstí, svatba na radnici, smích našich dětí v obýváku. Jak se to mohlo takhle pokazit?

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Musím to vědět. Musím znát pravdu, i kdyby bolela sebevíc. Když Petr odcházel do práce, zastavila jsem ho ve dveřích.

„Petře, můžu se tě na něco zeptat?“

Podíval se na mě překvapeně. „Jasně, co se děje?“

Nadechla jsem se a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Byl jsi včera doma s nějakou ženou?“

Na okamžik ztuhl. Pak se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, proč bych byl? Kdo ti to řekl?“

„Jana říkala, že tě viděla s nějakou cizí ženou u nás doma.“

Petr se zamračil. „To je nesmysl. Jana si asi něco spletla.“

Ale já poznala, že lže. Znám ho už patnáct let a nikdy se na mě nedokázal podívat do očí, když neříkal pravdu.

Celý den jsem přemýšlela, co mám dělat. Mám mu věřit? Nebo mám věřit Janě? A co když je chyba ve mně? Možná jsem poslední dobou moc unavená, protivná, možná už pro něj nejsem ta žena, kterou si kdysi vzal.

Večer přišla další rána. Na Messengeru mi napsala Markéta, další sousedka: „Lucie, nechci tě strašit, ale dneska dopoledne byla u vás zase ta stejná žena. Viděla jsem ji odcházet.“

To už bylo moc. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila telefon. Sedla jsem si ke stolu a čekala na Petra, až přijde domů.

Když vešel do dveří, podívala jsem se na něj a řekla: „Petře, už mi nelži. Kdo je ta žena?“

Chvíli mlčel a pak si sedl naproti mně. „Lucie… já… je to kolegyně z práce. Potřebovala pomoct s autem a já jí nabídl kafe, než přijede odtahovka.“

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Nechtěl jsem tě zbytečně rozčilovat. Vím, jak jsi poslední dobou citlivá.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet i brečet zároveň. Takže je to moje vina? Protože jsem citlivá? Protože pracuju na dvě směny a starám se o děti?

Následující dny byly plné ticha a napětí. Petr byl odtažitý a já měla pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď. Děti si všimly, že něco není v pořádku – dcera Anička se mě ptala, proč už s tátou nesedíme večer spolu u televize.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem manželství, o tom, jestli má cenu bojovat dál. Sousedky mě začaly litovat a šeptaly si za zády – v paneláku se nic neutají.

Jednoho večera jsem šla s Aničkou na hřiště a potkala Janu. „Drž se, Lucie,“ řekla tiše a objala mě. V očích měla slzy.

Doma jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli má cenu dál žít ve lži nebo jestli mám odvahu začít znovu – sama za sebe.

Možná bych měla Petrovi odpustit. Možná bych měla odejít. Ale jak poznat, co je správné?

Někdy si říkám: Je lepší znát pravdu a trpět, nebo žít ve sladké nevědomosti? Co byste udělali vy na mém místě?