„Kvůli tobě sotva vycházíme s penězi“ — příběh rodinných výčitek, které bolí nejvíc

„Kvůli tobě sotva vycházíme s penězi!“ zasyčela máma přes stůl, až mi v ruce zacinkala lžička o hrnek. Seděla naproti mně v kuchyni, kde to vonělo po čerstvém chlebu, ale ta vůně se mi v tu chvíli zvedla žaludek. Bylo mi čtyřicet, měla jsem dvě děti, manžela, práci, a přesto jsem se cítila jako malá holka, která právě dostala pohlavek.

„Mami, prosím tě, to přece není fér,“ zašeptala jsem a snažila se udržet slzy. „Vždyť víš, že dělám, co můžu. Petr je pořád v práci, děti mají školu a kroužky…“

Máma mě přerušila mávnutím ruky. „To jsou jen výmluvy. Kdybys byla rozumnější, nemusela bys teď žebrat o peníze. Kdybys si našla pořádnou práci, nemuseli bychom ti pořád pomáhat.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť jsem pracovala! Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych stihla všechno připravit, pak do kanceláře, odpoledne pro děti, večer úkoly, večeře… A když už jsem padala únavou, ještě jsem kontrolovala domácí úkoly a prala prádlo. Ale máma viděla jen to, že někdy poprosím o pomoc – o pár stovek na školní výlet nebo na nové boty pro Aničku.

Vzpomněla jsem si na dětství v našem paneláku na Jižním Městě. Máma byla vždycky přísná, táta tichý a unavený z fabriky. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale máma všechno zvládala sama. Možná proto teď nechápala, proč já nezvládám všechno bez cizí pomoci.

Ten den jsem odešla od mámy s těžkým srdcem. Doma mě čekal Petr, který si ani nevšiml mého smutku. „Byla jsi u tvých?“ zeptal se bez zájmu a dál koukal do mobilu. „Jo,“ odpověděla jsem tiše. „Zase mi řekla, že jsem neschopná.“

Petr pokrčil rameny. „To neřeš. Stejně jí nikdy nevyhovíš.“

Ale jak to mám neřešit? Jak mám žít s tím, že vlastní máma mi nevěří? Že místo podpory slyším jen výčitky?

Další týdny byly jako zlý sen. V práci mi šéfka oznámila, že budou propouštět. Doma se Anička rozplakala kvůli šikaně ve škole. Petr byl pořád víc a víc pryč – prý přesčasy, ale já věděla své. V noci jsem ležela v posteli a poslouchala ticho bytu, kde všichni spali kromě mě.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala mámě. „Mami, potřebuju tě,“ zašeptala jsem do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: „Zase? Nemůžeš se už konečně postavit na vlastní nohy?“

Zavěsila jsem a rozplakala se jako malá holka. V tu chvíli jsem pochopila, že na některé věci budu vždycky sama.

Začala jsem chodit na brigádu do večerky u nás na sídlišti. Bylo to ponižující – potkávala jsem tam sousedy ze školy i bývalé spolužačky. Ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám.

Jednou přišla do obchodu máma. Stála u regálu s rohlíky a dívala se na mě tak zvláštně. „Tohle sis vybrala?“ zeptala se tiše.

„Neměla jsem jinou možnost,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi hoří tváře studem.

Máma mlčela a pak jen řekla: „Aspoň už ode mě nic nechceš.“

Ten večer jsem doma seděla u stolu a dívala se na svoje ruce – popraskané od práce a mytí nádobí. Přemýšlela jsem o tom, jak moc může člověka zranit vlastní rodina. Jak moc bolí vědomí, že nikdy nebudu dost dobrá pro svou mámu.

Anička přišla ke mně a objala mě kolem krku. „Mami, jsi ta nejlepší na světě,“ zašeptala.

A já si uvědomila, že možná nikdy nebudu dost dobrá pro svou mámu – ale pro svoje děti musím být silná.

Někdy v noci přemýšlím: Opravdu je vina jen na mé straně? Nebo jsme si navzájem nastavily laťku tak vysoko, že ji žádná z nás nemůže přeskočit?

Co myslíte vy? Má člověk právo čekat od své rodiny podporu – nebo je lepší spoléhat jen sám na sebe?