Když rodina dusí: Můj boj o hranice, peníze a vlastní život

„Ivano, už zase jsi koupila něco drahého? To si myslíš, že peníze rostou na stromech?“ slyším za zády hlas své tchyně, paní Novotné, sotva vejdu do kuchyně s taškou z obchodu. Její pohled mě propaluje skrz na skrz. Můj muž Petr sedí u stolu a dělá, že něco hledá v mobilu, ale vím, že poslouchá každé slovo.

„To je moje výplata, mami,“ snažím se klidně odpovědět, ale v hrudi mi buší srdce. „Potřebovali jsme nové povlečení. To staré už bylo roztrhané.“

„To bys nemusela kupovat značkové! Kdybys radši myslela na rodinu. Vždyť Petrův bratr Marek má teď těžké období, mohl bys mu něco přispět místo těch zbytečností.“

Zase to začíná. Každý měsíc slyším totéž. Když jsme s Petrem před pěti lety koupili byt v Praze, byla jsem pyšná. Dřeli jsme oba, šetřili na každé koruně. Ale od té doby se naše úspěchy staly pro jeho rodinu důvodem k dalším požadavkům. Tchyně i tchán nám neustále připomínají, že bychom měli pomáhat Markovi, který je věčně bez práce, nebo sestře Lence, která si pořídila další dítě a nemá na školku.

Petr je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miluje mě, ale neumí říct své matce ne. Já jsem ta špatná, která „odtrhává rodinu od peněz“ a „myslí jen na sebe“. Přitom já jsem ta, kdo platí většinu účtů, protože Petr má menší plat. On je učitel na základce, já pracuju jako účetní ve firmě na Smíchově.

Jednou večer, když už děti spaly a já seděla u stolu s hlavou v dlaních, přišel Petr tiše do kuchyně. „Ivano… mluvila dneska máma s tebou?“

„Jako každý den,“ odpovím unaveně. „Chtěla vědět, proč jsme ještě neposlali Markovi peníze na nájem.“

Petr si povzdechl. „Já vím, že je to těžké. Ale Marek je můj bratr…“

„A já jsem tvoje žena! Kolikrát ti mám říkat, že už nemůžeme pořád někoho zachraňovat? Máme dvě děti, hypotéku a já už nemůžu dál! Chci žít svůj život, ne život tvé rodiny!“

Petr mlčí. Vím, že ho to bolí. Ale mě bolí ještě víc to neustálé napětí. Každý den mám pocit, že musím volit mezi sebou a jeho rodinou.

Jednoho dne přijde dopis od Markovy exekutorky. Dluží skoro sto tisíc za půjčky a hrozí mu vystěhování. Tchyně přijde k nám domů bez ohlášení a začne křičet: „Vy dva si žijete jako králové a Marek skončí na ulici! To vám není hanba?“

V tu chvíli mi rupnou nervy. „A co jste udělali vy? Proč vždycky všechno musí zachraňovat Petr? Proč Marek nikdy nepracuje déle než měsíc? Proč já mám platit za jeho chyby?“

Tchyně se rozpláče a odejde. Petr je zdrcený. Dny plynou v tichu a napětí. Doma se skoro nebavíme. Děti cítí napětí a ptají se mě: „Mami, proč jsi smutná?“

Začínám mít úzkosti. V práci dělám chyby, nemůžu spát. Jednoho dne mě šéfová zavolá do kanceláře: „Ivano, jsi poslední dobou nějak mimo. Stalo se něco?“

Rozbrečím se přímo před ní. Všechno jí řeknu – o rodině, o penězích, o tom tlaku. Šéfová mě obejme: „Musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“

Začnu chodit k psycholožce. Poprvé v životě slyším větu: „Máte právo říct ne.“ Zní to jednoduše, ale pro mě je to revoluce.

Jednoho večera sedím s Petrem u stolu a říkám mu: „Musíme nastavit hranice. Jinak přijdu o zdraví i o naši rodinu.“

Petr dlouho mlčí. Pak poprvé řekne: „Máš pravdu.“

Následující týden voláme Markovi i tchyni a říkáme jim jasně: „Pomohli jsme vám už dost. Teď musíme myslet na sebe a naše děti.“ Tchyně křičí do telefonu, Marek nadává. Ale já poprvé cítím úlevu.

Není to jednoduché. Rodina se na nás zlobí, pomluvy lítají po celé vesnici u Kolína, kde žijí Novotní. Ale doma je najednou klidněji. S Petrem se zase smějeme a děti jsou šťastnější.

Někdy mám výčitky svědomí – opravdu jsem udělala správně? Ale pak si vzpomenu na slova psycholožky: „Nemůžete žít život někoho jiného.“

A tak se ptám vás všech: Je sobectví chránit sebe a svou nejbližší rodinu? Nebo je to jediný způsob, jak přežít v tomhle světě plném očekávání?