Nejsem služka pro tchyni – příběh Magdy z Brna, která se konečně postavila na odpor

„Magdo, proč ještě není umyté nádobí? A ty okna jsi dneska taky neumyla! Vždyť jsi doma, tak co děláš celý den?“ Tohle byla slova, která jsem slyšela od své tchyně, paní Jany, téměř každý den. Stála jsem v kuchyni v našem bytě v Brně, ruce ponořené ve studené vodě, a cítila jsem, jak mi v krku roste knedlík. Můj muž Petr seděl v obýváku, oči zabořené do mobilu, a dělal, že neslyší.

Byla jsem vdaná tři roky. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná naděje. On byl můj nejlepší kamarád z gymplu, smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost. Jenže po svatbě se všechno změnilo. Jeho matka ovdověla a Petr ji pozval, aby s námi bydlela „než se dá dohromady“. Jenže ona se „nedala dohromady“ nikdy – místo toho si z našeho bytu udělala své království a ze mě služku.

„Maminko, nech Magdu být,“ ozval se Petr jednou za měsíc, když už to bylo opravdu moc. Ale většinou jen mlčel. Já jsem mezitím vařila, prala, uklízela a poslouchala výčitky: „Tohle bys měla dělat lépe. Moje generace byla jiná. Já jsem měla všechno hotové dřív, než tvůj tchán přišel domů.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Sousedka paní Novotná mě zahlédla a přišla za mnou. „Magdičko, proč si to necháváš líbit? Jsi mladá, máš život před sebou.“ Jenže já jsem měla pocit, že už žádný život nemám – jen nekonečný kolotoč povinností.

Jednoho dne to ale prasklo. Byla sobota ráno a já jsem si dovolila vypít kávu v klidu u stolu. Tchyně vtrhla do kuchyně: „To si myslíš, že tady budeš sedět a nic nedělat? Podívej se na ten nepořádek!“ Něco ve mně prasklo. Postavila jsem se a poprvé v životě jí řekla: „Paní Jano, nejsem vaše služka! Mám taky právo na odpočinek.“

V tu chvíli nastalo ticho. Tchyně na mě koukala jako na zjevení. Petr přiběhl z ložnice: „Co se tady děje?“

„Tvoje žena mi právě řekla, že není moje služka!“ vykřikla jeho matka.

Petr se na mě podíval s nepochopením: „Magdo, proč to děláš? Vždyť maminka je stará a potřebuje pomoc.“

„A co já?“ vybuchla jsem. „Já už nemůžu! Každý den poslouchám jen výčitky a nikdy žádné uznání. Ty mě vůbec nebráníš!“

Petr jen pokrčil rameny: „Tak to nějak vydrž.“

V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde. Zavřela jsem se v ložnici a sbalila si pár věcí. Volala jsem své sestře Lence: „Lenko, můžu k tobě na pár dní?“

„Samozřejmě! Přijeď hned,“ odpověděla bez váhání.

Když jsem odcházela z bytu, tchyně stála ve dveřích a syčela: „Tohle si ještě vypiješ!“ Petr jen mlčky sledoval televizi.

U Lenky jsem poprvé po letech spala celou noc bez strachu z ranních výčitek. Ráno jsme spolu snídaly a smály se nad starými fotkami. Lenka mi řekla: „Magdi, musíš si stanovit hranice. Jinak tě ta ženská zničí.“

Po týdnu mi Petr volal: „Kdy se vrátíš? Maminka je zoufalá.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

„No… vždyť víš, jak to myslím.“

„Nevím,“ odpověděla jsem a položila telefon.

Začala jsem chodit na terapii k paní doktorce Dvořákové. Poprvé v životě jsem mluvila o tom, jak se cítím. O tom, že mám právo na vlastní život. O tom, že nejsem povinna obětovat své štěstí pro pohodlí někoho jiného.

Po dvou měsících mi Petr napsal dlouhou zprávu: „Chybíš mi. Maminka je pořád stejná, ale já už chápu, jak ti bylo. Promiň.“

Sešli jsme se v kavárně na České. Byl nervózní: „Můžeme začít znovu? Jen my dva?“

„A co tvoje maminka?“ zeptala jsem se.

„Najdeme jí byt blízko nás. Ale už nebude bydlet s námi.“

Souhlasila jsem – ale s podmínkou, že tentokrát budu mít slovo já.

Dnes žijeme s Petrem sami v malém bytě na Lesné. Tchyně má svůj pronajatý byt o dvě ulice dál a víc si váží toho, když jí přijdu pomoct – protože teď je to moje volba.

Někdy si říkám: Proč mi trvalo tak dlouho najít odvahu říct dost? Kolik žen kolem nás žije stejný příběh a bojí se ozvat? Co byste udělali vy na mém místě?