Nezvaný host: Jak jedna návštěva mé tchyně obrátila můj život vzhůru nohama

„Otevři ty dveře, Jitko! Vím, že jsi doma!“ ozvalo se za dveřmi tak hlasitě, že jsem málem upustila hrnek s čajem. Bylo už po deváté večer a já jsem si konečně sedla po dlouhém dni v práci. V tu chvíli jsem si přála jediné – aby to byl omyl, aby ten hlas patřil někomu jinému. Ale ne, byla to ona. Moje tchyně, paní Věra Novotná, žena s ostrým jazykem a ještě ostřejším pohledem.

Otevřela jsem dveře a ona tam stála s kufrem, kabátem přehozeným přes ruku a výrazem, který sliboval bouři. „Co se děje?“ vypravila jsem ze sebe. „Můžu dovnitř?“ zeptala se tónem, který nepřipouštěl odpor. Pustila jsem ji dál, i když se mi v hlavě honilo tisíc důvodů, proč bych to dělat neměla.

„Kde je Petr?“ zeptala se hned ve dveřích obýváku. „Ještě v práci,“ odpověděla jsem a snažila se znít klidně. Věra si povzdechla a posadila se na gauč, jako by jí to tu patřilo. „Musím tu zůstat pár dní. Sousedka mi vytopila byt. A než to opraví, nemám kam jít.“

Bylo mi jasné, že nemám na výběr. Ale v hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy mě kritizovala – jak vařím, jak vychovávám děti, jak vypadám. Petr byl vždycky mezi námi jako prostředník, ale teď tu nebyl. Byly jsme samy.

„Chceš čaj?“ zeptala jsem se nakonec. „Radši kávu,“ odsekla. Připravila jsem jí ji a snažila se nemyslet na to, jak mi buší srdce.

Večer byl napjatý. Seděla v kuchyni, sledovala mě pohledem a občas utrousila poznámku: „Tohle jsi nikdy neuměla pořádně uklidit.“ nebo „Petr má rád jinak uvařené brambory.“ Snažila jsem se to přejít mlčením, ale uvnitř mě to bolelo.

Když přišel Petr domů, tvářil se překvapeně, ale rychle pochopil situaci. „Mami, mohlas aspoň zavolat,“ řekl tiše. „Neměla jsem čas,“ odvětila Věra a já viděla v jeho očích únavu i bezmoc.

Noc byla dlouhá. Ležela jsem vedle Petra a nemohla usnout. „Proč mě nemá ráda?“ šeptla jsem do tmy. Petr mě pohladil po ruce: „Ona tě má ráda po svém. Jen to neumí ukázat.“

Druhý den ráno začal stejně napjatě. Děti byly zmatené z babičky v kuchyni, já nervózní z každého jejího pohledu. Když jsem odcházela do práce, slyšela jsem za sebou: „Nezapomeň koupit mléko! A nekupuj to levné.“

V práci jsem byla duchem nepřítomná. Kolegyňka Jana si toho všimla: „Jitko, co je s tebou?“ Povzdechla jsem si: „Tchyně u nás bydlí. Je to peklo.“ Jana se zasmála: „To znám! Ale víš co? Zkus jí říct, co tě trápí.“

Večer jsem sebrala odvahu. Když děti usnuly a Petr byl ve sprše, sedla jsem si k Věře do obýváku. „Můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.

Zvedla oči od televize: „O čem?“

„O nás dvou. Vím, že nejsem dokonalá snacha. Ale snažím se. Bolí mě, když mě pořád kritizujete.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla tišeji: „Já… já taky nejsem dokonalá matka.“

Tohle přiznání mě překvapilo víc než všechny její výčitky dohromady.

„Když mi umřel manžel,“ pokračovala po chvíli, „bylo to těžké. Petr byl všechno, co mi zbylo. A já měla strach, že ho ztratím i kvůli tobě.“

Najednou jsem ji viděla jinak – jako ženu, která přišla o všechno a bojí se samoty.

„Nechci ti brát Petra,“ řekla jsem tiše.

„Já vím… jen… někdy nevím, jak být sama.“

Seděly jsme tam dlouho beze slov. Poprvé za těch deset let jsme si byly blíž než kdy dřív.

Další dny už byly jiné. Věra mi pomáhala s dětmi i domácností, občas jsme si povídaly u kávy a smály se společným vzpomínkám na Petra z dětství.

Když po týdnu odcházela zpátky do svého bytu, objala mě poprvé v životě.

Dnes už vím, že někdy stačí otevřít nejen dveře bytu, ale i srdce.

A tak se ptám – kolik z nás žije vedle svých blízkých roky bez toho, aby jim opravdu rozuměli? A kolik z nás má odvahu udělat první krok ke smíření?