„Nejsem zdarma chůva jen proto, že jsem na mateřské!” – Když se rodina obrátí proti vám

„Tak co, Markéto, vezmeš si dneska i děti od Jany? My bychom si s Pavlem rádi zašli na oběd do města,“ ozvala se teta Alena a ani nečekala na odpověď. Všichni seděli u stolu v obýváku u našich, děti pobíhaly kolem a já jsem v tu chvíli měla chuť zmizet. Už několikátou neděli po sobě jsem slyšela podobné návrhy. Jako bych byla automaticky k dispozici jen proto, že jsem na mateřské a „stejně nic nedělám“.

„Promiň, Aleno, ale dneska to nejde. Mám toho sama dost,“ řekla jsem tiše, ale pevně. V místnosti zavládlo ticho. Máma se na mě podívala s výrazem, který říkal: ‚Zklamala jsi nás.‘ Jana protočila oči a Petr, můj muž, jen sklopil hlavu. Všichni čekali, že ustoupím. Ale já už nemohla.

Od té chvíle se všechno změnilo. Najednou jsem byla ta sobecká. Ta, co myslí jen na sebe. Ta, která rozbíjí rodinnou pohodu. Doma jsem slyšela poznámky: „Když jsme byli mladí my, pomáhali jsme si navzájem.“ Nebo: „Co je ti zatěžko pohlídat pár dětí? Vždyť jsi doma.“ Jenže nikdo neviděl ty noci bez spánku, nekonečné kojení, únavu, která mě drtila každý den. Nikdo neviděl slzy v koupelně, když jsem si přála aspoň hodinu klidu.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a Petr přišel za mnou. „Markéto, nemohla bys jim to prostě usnadnit? Víš, jak je to pro ně těžké?“ zeptal se opatrně. „A pro mě to není těžké?“ vybuchla jsem. „Copak nevidíš, že už nemůžu? Že mám pocit, že se rozpadám? Proč mám být vždycky já ta, kdo ustoupí?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že mě má rád, ale nikdy nepochopil tu tíhu očekávání, která na mě padala ze všech stran. Všichni brali jako samozřejmost, že když jsem doma s dětmi, mám čas a energii pro všechny ostatní. Nikdo se neptal, jak mi je. Nikdo se nezeptal, jestli něco nepotřebuju já.

Začala jsem si všímat, jak se ke mně rodina chová jinak. Pozvánky na rodinné oslavy chodily méně často. Když už jsme přišli, mluvilo se o mně šeptem. „To je ta Markéta, co už nechce pomáhat.“ Děti od Jany mi přestaly říkat teta a začaly mi říkat jen Markéto. Máma mi jednou po telefonu řekla: „Nevím, co se s tebou stalo. Vždycky jsi byla tak hodná.“

Byla jsem hodná. Až moc hodná. Tak hodná, že jsem zapomněla na sebe. Tak hodná, že jsem dovolila všem kolem sebe překračovat moje hranice. A když jsem je konečně nastavila, přišla samota.

Jednoho dne jsem šla s kočárkem do parku a potkala sousedku Lenku. „Markéto, jsi v pořádku? Vypadáš unaveně,“ zeptala se upřímně. Rozbrečela jsem se přímo před ní. Vylila jsem jí všechno – jak mě rodina odsoudila jen proto, že jsem řekla dost. Jak mám pocit viny pokaždé, když myslím na sebe.

Lenka mě objala a řekla: „Víš co? Tohle znám. Taky jsem si tím prošla. Ale víš co je nejhorší? Že když pořád dáváš a dáváš, nikdo ti to nikdy nevrátí zpátky.“

Začala jsem chodit na procházky s Lenkou častěji. Povídaly jsme si o tom, jak těžké je být matkou v Česku – všichni čekají oběť a málokdo nabídne pomoc zpátky. Postupně jsem začala chápat, že nejsem špatná matka ani špatná dcera jen proto, že chráním sama sebe.

Jednou večer mi volala máma: „Markéto, promiň mi ty věci… Asi jsme tě moc tlačili.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Ale vztahy v rodině už nikdy nebyly jako dřív. Něco ve mně se změnilo – už nikdy nenechám nikoho překračovat moje hranice jen proto, že se to ode mě čeká.

Někdy si ale pořád říkám: Proč je tak těžké říct ne? Proč musí žena vždycky všechno vydržet? Máme právo chránit sami sebe – nebo jsme odsouzené k tomu být navždycky jen „hodné holky“?