„Celý život jsem šetřila pro dceru, teď pro mě nemá ani postel“ – Příběh o obětech, rodinných konfliktech a zklamaných očekáváních

„Mami, já fakt nevím, kam bych tě dala spát. Máme tu málo místa a Honza potřebuje pracovnu.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Stojím na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce igelitku s pyžamem a zubním kartáčkem. Za dveřmi je můj vnuk Matyáš, kterého jsem neviděla už měsíc. A moje dcera Tereza, která mi právě řekla, že pro mě nemá místo. Vlastně ne „nemá“, ale „nechce mít“ – to je ten rozdíl, který mě bolí nejvíc.

Když jsem byla mladá, bydleli jsme s rodiči v dvoupokojovém bytě na Žižkově. Bylo nás tam pět a nikdy nikoho nenapadlo, že by pro babičku nebylo místo. Spali jsme na rozkládacích gaučích, někdy i na zemi, ale byli jsme spolu. Všechno se změnilo. Dnes má každý svůj prostor, svůj klid – a na staré matky se zapomíná.

Celý život jsem šetřila. Každou korunu z výplaty jsem odkládala stranou. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě, kde se nikdy nevyplácely žádné prémie, ale já si říkala: „Jednou to Terezce pomůže.“ Když přišla s tím, že chce vlastní byt, neváhala jsem ani minutu. Prodala jsem chalupu po rodičích v Jižních Čechách a všechny peníze jí dala na akontaci. Byla šťastná – poprvé jsem ji viděla tak zářit.

„Mami, bez tebe bych to nikdy nedokázala,“ objímala mě tehdy ve dveřích nového bytu. Slíbila mi, že budu vždycky vítaná. Že tu budu mít svůj koutek. Že Matyáš bude vyrůstat s babičkou nablízku.

Teď stojím na chodbě a slyším za dveřmi smích. Tereza s Honzou si povídají o dovolené v Chorvatsku. Matyáš pobíhá po bytě a volá: „Mami, kde je moje autíčko?“ Nikdo si nevzpomene na mě.

Zazvoním znovu. Tereza otevře jen na škvírku.

„Mami, promiň, teď fakt nemůžeme. Honza má zítra důležitou prezentaci a potřebuje klid. Zavolám ti zítra, jo?“

Zavře dveře dřív, než stačím cokoli říct. Stojím tam jako cizí člověk. V domě, který jsem pomohla koupit.

Jdu zpátky na tramvaj. V hlavě mi běží vzpomínky: jak jsme s Terezou chodily do školy za ruku, jak jsem jí četla pohádky před spaním, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví. Vždycky jsme byly jen my dvě – její otec nás opustil, když jí bylo pět. Všechno jsem zvládla sama. Nikdy jsem si nestěžovala.

Když se Tereza vdala za Honzu, byla jsem šťastná. On je slušný kluk, pracovitý, ale nikdy mě nepřijal úplně mezi své. Vždycky měl pocit, že se do jejich života moc pletu. Snažila jsem se být nenápadná – pomáhala jsem s Matyášem, když byl malý, vařila jim večeře, když měli hodně práce. Ale jakmile se postavili na vlastní nohy, začali mě odsunovat stranou.

Pamatuju si jeden večer před dvěma lety. Seděli jsme u stolu a Tereza řekla: „Mami, my bychom chtěli mít víc soukromí. Nezlob se.“ Tehdy mě to zabolelo poprvé.

Od té doby se všechno změnilo. Voláme si méně často. Když přijdu na návštěvu, Honza je vždycky zaneprázdněný a Tereza nervózní. Matyáš už mě neobjímá tak jako dřív.

Dnes večer jsem přišla proto, že mi v bytě prasklo topení a nemám kde spát. Myslela jsem si, že je samozřejmé požádat o pomoc vlastní dceru. Ale zjevně už nepatřím do jejího světa.

Cestou domů potkávám sousedku paní Novotnou.

„Janičko, co tu tak sama?“ ptá se starostlivě.

„Ale nic… Jen jdu domů,“ odpovím a cítím slzy v očích.

Doma sedím u stolu a koukám na staré fotografie. Malá Terezka s copánky se směje do objektivu. Já vedle ní – mladá a plná naděje.

Telefon mlčí.

Druhý den ráno mi Tereza volá:

„Mami, promiň za včera… Byli jsme unavení a Honza byl protivný.“

„To nic,“ odpovím tiše.

„Přijď někdy na kafe,“ řekne rychle a zavěsí.

Nevím, jestli mám přijít. Nevím, jestli ještě patřím do jejich života.

Celý život jsem obětovala pro svou dceru – a teď nemám ani místo na spaní v jejím domě. Je tohle spravedlivé? Kde se stala chyba? A kolik dalších matek v Česku cítí totéž?