Nejsem už jejich služka: Moje česká proměna po letech mlčení

„Mami, můžeš mi prosím vyžehlit košile? A nezapomeň, že dneska přijde Martin na večeři, tak ať je všechno perfektní.“

Stála jsem v kuchyni svého syna Tomáše a jeho ženy Lucie, s rukama od mouky a srdcem těžkým jako olovo. Bylo mi šedesát tři let a místo toho, abych si užívala klidného důchodu, jsem každý den běhala mezi jejich bytem a svým malým panelákovým 2+1 na druhém konci Prahy. Připadala jsem si jako neviditelný duch – vždycky po ruce, vždycky připravená pomoci, ale nikdy neviděná.

„Lucie, já bych dneska potřebovala jít k doktorovi,“ zkusila jsem opatrně namítnout.

Lucie se na mě ani nepodívala. „To počká. Dneska je důležitý večer. Martin je Tomášův šéf a musí to tu vypadat jako v časopise. A prosím tě, nezapomeň na ten salát s avokádem, víš, jak ho má rád.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen tiše přikývla a začala krájet zeleninu. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem kdysi bývala hrdou učitelkou češtiny na základce v Holešovicích. Jak jsem vychovávala Tomáše sama po smrti manžela. Jak jsem si slibovala, že nikdy nedovolím, aby mě někdo ponižoval nebo přehlížel.

Ale život je někdy jiný, než si člověk plánuje. Po svatbě Tomáše s Lucií jsem byla šťastná – konečně bude mít rodinu, myslela jsem si. Jenže Lucie byla jiná než já. Všechno muselo být podle ní. A když se jim narodila malá Anička, začalo to být ještě horší.

„Maminko, Anička má horečku! Přijeď hned!“ volala mi Lucie ve dvě ráno.

Bez váhání jsem nasedla do noční tramvaje a jela přes půlku města. Když jsem dorazila, Lucie už spala a Tomáš seděl u televize. Anička ležela v postýlce a plakala. Celou noc jsem ji chovala v náručí, zatímco oni spali.

Takových nocí bylo víc. A čím víc jsem pomáhala, tím víc to bylo samozřejmé. Nikdo se nezeptal, jak se mám já. Nikdo mi nepoděkoval.

Jednoho dne jsem seděla na lavičce v parku s mojí kamarádkou Janou. „Proč jim to dovoluješ?“ zeptala se mě přímo.

„Protože jsou moje rodina…“ odpověděla jsem tiše.

Jana se zamračila. „Ale ty jsi taky rodina sama sobě. Kdy naposledy jsi dělala něco jen pro sebe?“

Nevěděla jsem. Možná nikdy.

Ten večer jsem přišla domů a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na svoji maminku, která celý život dřela pro ostatní a nikdy si nestěžovala. Ale já už nemohla dál.

Další den ráno mi volala Lucie: „Můžeš přijít dřív? Potřebuju pomoct s úklidem.“

Nadechla jsem se a poprvé v životě řekla: „Ne.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Cože?“

„Nemůžu dneska přijít. Mám svoje plány.“

Lucie zvýšila hlas: „A kdo mi teda pomůže? Tomáš má práci a já to sama nezvládnu!“

„To už není můj problém,“ řekla jsem tiše, ale pevně.

Položila jsem telefon a rozklepala se po celém těle. Bylo mi špatně od žaludku, ale zároveň se mi ulevilo. Poprvé za dlouhé roky jsem myslela na sebe.

Tomáš mi večer volal: „Mami, co se děje? Lucie říkala, že jsi na ni byla nepříjemná.“

„Tomáši,“ začala jsem opatrně, „já vás mám oba ráda. Ale nemůžu být pořád jen vaše služka. Taky mám svůj život.“

Chvíli bylo ticho.

„Ale my jsme si mysleli… že ti to nevadí.“

„Vadí,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Další dny byly zvláštní. Nikdo mi nevolal. Bylo ticho. Cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, zapsala se na kurz keramiky a po letech si koupila knížku jen pro sebe.

Po týdnu mi přišla SMS od Tomáše: „Mami, můžeme přijít na návštěvu?“

Když přišli, Lucie byla zaražená a Tomáš nervózní. Malá Anička ke mně běžela a objala mě kolem pasu.

„Mami,“ začal Tomáš nejistě, „promiň… Asi jsme ti toho naložili moc.“

Lucie mlčela, ale v očích měla slzy.

„Já vás mám ráda,“ řekla jsem jim upřímně. „Ale potřebuju taky žít svůj život.“

Od té doby se něco změnilo. Už nejsem služka ve vlastní rodině. Pomáhám ráda – ale jen když chci a můžu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik z nás českých matek zapomíná samy na sebe? Kolik z nás se bojí říct dost? Máme právo žít i pro sebe?