Když mi manžel řekl: „Plať nájem!“ – Příběh jedné matky o rozkladu rodiny a hledání sebe sama

„Tak tohle už dál nejde, Jitko. Buď začneš přispívat na domácnost, nebo si najdi jiné bydlení.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, protože jsem zrovna zadělávala těsto na koláč pro děti. Petr, můj manžel, stál ve dveřích s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Byl tvrdý, odměřený, cizí. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět.

„Co to říkáš? To myslíš vážně?“ vydechla jsem a snažila se pochopit, co se vlastně děje.

„Jitko, já už to táhnu sám moc dlouho. Ty jsi doma s dětmi, ale peníze jsou jen moje. Není to fér. Každý by měl platit svůj díl. Takže buď začneš přispívat na nájem a jídlo, nebo…“

Nedopověděl. Jen pokrčil rameny a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak si nalévá pivo a zapíná televizi. Já tam stála jako opařená. Vždyť jsem byla ta, kdo se vzdal práce, abychom měli šťastnou rodinu. Ta, kdo vstává v noci k dětem, kdo vaří, pere, uklízí… A teď mám platit nájem ve vlastním domě?

Celý večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme se s Petrem poznali na vysoké v Plzni, jak jsme snili o domě na vesnici a velké rodině. Když se narodila Anička a pak Tomášek, bylo jasné, že zůstanu doma. Petr vydělával dost jako projektant, nikdy si nestěžoval. A teď najednou tohle.

Druhý den ráno jsem se pokusila s Petrem mluvit.

„Petře, proč jsi mi to včera řekl? Vždyť jsme se takhle nikdy nebavili.“

„Jitko, já už nemůžu. Všichni kolem mě mají ženy, co chodí do práce. Ty jsi doma už šest let. Já chci taky žít, ne jen platit účty. Máš ruce, můžeš si najít práci.“

„A kdo bude s dětmi? Anička má astma a Tomášek je pořád nemocný…“

„To je tvůj problém,“ řekl a odešel do práce.

Zůstala jsem sama v kuchyni a poprvé v životě mě napadlo: Co když už mě Petr nemiluje? Co když mu vadím? Co když je všechno moje vina?

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek – prodavačka v pekárně za rohem, úklid v místní škole. Ale nikde mě nechtěli vzít bez praxe a s dvěma malými dětmi. Peníze docházely a napětí doma houstlo.

Jednoho večera jsem zaslechla Petra telefonovat:

„Hele, Lucko, já už to doma fakt nedávám… Jo, přijdu zítra…“

Lucka? Kdo je Lucka? Srdce mi bušilo až v krku. Když přišel domů později než obvykle a cítil silně po parfému, bylo mi jasné, že něco není v pořádku.

Začala jsem být podezřívavá. Prohlížela jsem mu kapsy, kontrolovala telefon (i když jsem věděla, že bych neměla). Našla jsem zprávy: „Chybíš mi“, „Těším se na tebe“. Bylo to jasné.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zeptala se ho přímo:

„Petře, máš někoho jiného?“

Chvíli mlčel a pak jen kývl hlavou.

„A co děti? Co já?“

„Já už takhle dál nemůžu. Chci být šťastný.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Děti spaly vedle v pokoji a já seděla v kuchyni a brečela do dlaní. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Byla to moje vina? Měla jsem jít dřív do práce? Měla jsem být lepší manželka?

Začal rozvod. Petr trval na tom, že dům je jeho – koupil ho před svatbou. Já měla odejít i s dětmi. Soud nám přiřkl malý byt 2+1 na sídlišti v Plzni Bolevci. Děti plakaly, že chtějí zpátky do svého pokoje a na zahradu za domem.

První týdny byly peklo. Neměla jsem peníze ani sílu vstát z postele. Ale děti mě potřebovaly – musela jsem kvůli nim fungovat dál.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně:

„Mami, proč táta už s námi nebydlí?“

Objala jsem ji a poprvé jí řekla pravdu:

„Protože někdy dospělí dělají chyby a někdy už spolu nemůžou být šťastní.“

Začala jsem chodit uklízet do školy a po večerech šila záclony pro sousedky. Pomalu jsme si zvykali na nový život – bez Petra, bez domu, ale spolu.

Dnes je to už rok od rozvodu. Pořád mě bolí srdce, když vidím Petra s Luckou na hřišti s našimi dětmi. Ale naučila jsem se být silná kvůli sobě i dětem.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Stojí vůbec mateřská oběť za to? Nebo jsme my matky v očích ostatních opravdu jen přítěž?