Když můj manžel zapomněl na naši rodinu kvůli bratrovi: Příběh o bolesti, zradě a hledání síly

„Proč jsi zase nebyl doma, Tomáši? Děti tě celý večer čekaly…“ vyhrkla jsem, sotva se za ním zabouchly dveře. Bylo už po desáté večer a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních, zatímco v dětském pokoji tiše oddechovali naši dva synové – Honzík a Matěj. Tomáš se ani neobtěžoval sundat si boty. „Byl jsem u Jany, potřebovala pomoct s Filipem. Vždyť víš, že to sama nezvládá.“

Jana byla vdova po jeho bratrovi Pavlovi. Pavel zemřel před rokem při autonehodě a od té doby se Tomáš změnil. Jako by se rozhodl, že jeho jediným úkolem je zachránit Janinu rodinu. Jenže já jsem měla pocit, že tím ztrácím tu naši.

„A co my? Myslíš někdy na nás?“ hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím. Tomáš si povzdechl a konečně se na mě podíval. „Ty tomu nerozumíš. Oni mě potřebují. Filip je bez táty, Jana je na všechno sama…“

„A já nejsem? Víš vůbec, jaké to je každý večer ukládat děti sama? Jak jim vysvětluju, proč táta zase není doma?“

Tomáš mlčel. V jeho očích jsem viděla únavu i vzdor. Věděla jsem, že ho smrt bratra zlomila, ale copak to znamená, že má zapomenout na nás?

Začalo to nenápadně. Nejprve chodil k Janě jednou týdně – pomáhal s opravou plotu, vozil Filipa na tréninky. Pak dvakrát týdně. Nakonec tam byl skoro každý den. Když jsem se ozvala, slyšela jsem jen: „Musím jí pomoct. Kdybys byla na jejím místě, taky bych tě nenechal ve štychu.“

Ale já jsem nebyla Jana. Já jsem byla jeho žena.

Začala jsem být protivná, hádavá, unavená. Děti byly neklidné, Honzík se začal počůrávat ze spaní. Matěj se uzavíral do sebe. Všechno se točilo kolem Janiny rodiny – jejich potřeby byly vždycky důležitější než naše.

Jednou večer jsem zaslechla Honzíka, jak šeptá bratrovi: „Myslíš, že táta už nás nemá rád?“ Ta věta mě bodla do srdce jako nůž.

Zkoušela jsem to řešit po dobrém i po zlém. Navrhovala jsem rodinné výlety – Tomáš nikdy neměl čas. Prosila jsem ho, ať si vezme volno v práci – prý musí vydělávat i pro Janu, protože ona je teď bez příjmu.

Moje máma mi radila: „Musíš být trpělivá, on se z toho dostane.“ Ale jak dlouho ještě? Kolik nocí mám ještě brečet do polštáře?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Tomáše v kuchyni s Janou. Smáli se spolu nad hrnkem kávy. Když mě uviděli ve dveřích, oba ztichli. Jana rychle vstala: „Já už půjdu…“

Tomáš za ní ani nešel. Jen seděl a díval se do stolu.

„Máš ji rád?“ zeptala jsem se tiše.

„Co to říkáš? To přece není pravda!“ vybuchl Tomáš.

Ale já už si nebyla jistá ničím.

Začala jsem žárlit na Janu – na její smutek, který jí přinesl mého muže. Na Filipa, který měl najednou víc tátovy pozornosti než naši kluci.

Jednou večer jsem sbalila kluky a odjela k rodičům do Kolína. Tomáš mi volal až druhý den ráno: „Kde jste? Proč jsi mi nic neřekla?“

„Protože už to nezvládám! Potřebuju vědět, jestli jsme pro tebe ještě rodina!“

Ticho v telefonu bylo delší než obvykle.

„Já… nevím,“ přiznal nakonec Tomáš.

Tohle přiznání mě zlomilo víc než všechny předchozí hádky.

U rodičů jsem poprvé po dlouhé době spala celou noc bez slz. Máma mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe a na kluky. Nemůžeš pořád čekat, až si Tomáš uvědomí, co ztrácí.“

Po týdnu přijel Tomáš za námi. Vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Chci vás zpátky,“ řekl tiše. „Ale nevím, jak to udělat… Jana je pořád sama…“

„A co my? My jsme taky sami!“ vykřikla jsem.

Seděli jsme naproti sobě a poprvé po dlouhé době spolu opravdu mluvili. O Pavlově smrti, o vině, kterou Tomáš cítí, o strachu ze ztráty rodiny.

Nevím, jestli jsme našli řešení. Ale aspoň jsme začali hledat cestu zpátky k sobě.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi pomocí druhým a zanedbáváním vlastních blízkých? A kolik bolesti ještě vydrží srdce ženy, která jen touží po obyčejném štěstí?