Šok v kuchyni: Čekám čtvrté dítě a můj manžel to nezvládá. Co teď?

„To si děláš srandu, Martino?!“ Petrov hlas se rozléhá kuchyní jako rána bičem. V ruce svírám těhotenský test, dvě čárky na mě zírají jako výčitka. Malý Honzík v ohrádce začne plakat, jakmile ucítí napětí ve vzduchu. Starší děti, Terezka a Matěj, sedí v obýváku a dívají se na pohádku, ještě netuší, že se jejich svět právě otřásá v základech.

„Petře, já za to nemůžu…“ šeptám, ale vím, že to zní hloupě. Vždyť jsme oba dospělí, oba víme, jak děti vznikají. Jenže jsme byli unavení, vyčerpaní, a já si myslela, že to tentokrát nevyjde. Ale vyšlo. A teď tu stojím, s hlavou plnou strachu a srdcem rozervaným mezi radostí a hrůzou.

Peter se otočí ke mně zády a mlčky si nalije panáka slivovice. „Víš vůbec, co to znamená? Máme tři děti! Tři! A sotva to zvládáme. Já už fakt nemůžu…“

Zavřu oči a snažím se nebrečet. Vím, že má pravdu. Poslední měsíce byly peklo. Honzík nespí, Terezka má ve škole problémy s češtinou, Matěj je pořád nemocný. Já jsem na mateřské, Peter maká přesčasy v autodílně a domů chodí vyčerpaný. Peněz není nazbyt. Někdy mám pocit, že už teď žongluju s časem i nervy na hraně.

„Martino, já… já nevím, jestli tohle zvládnu,“ řekne tiše Peter a jeho hlas mě bodne do srdce víc než všechno předtím.

Sednu si ke stolu a dívám se na něj. „A co mám dělat? Já to dítě cítím… už teď. Nemůžu… nemůžu ho jen tak…“ Nedopovím. Slovo potrat visí mezi námi jako dusivý mrak.

Peter mlčí. Vím, že by si to přál. Vím to z jeho pohledu, z toho, jak se mi vyhýbá očima. Ale já nemůžu. Nedokážu.

Noc je dlouhá a tichá. Ležím vedle Petera a poslouchám jeho těžký dech. Přemýšlím o všem – o tom, jak jsme se kdysi smáli představě velké rodiny, jak jsme plánovali domek na vesnici, jak jsme si slibovali, že všechno zvládneme spolu. Teď mám pocit, že jsem na všechno sama.

Ráno je šedivé a studené. Děti chtějí snídani, Honzík křičí v postýlce. Peter beze slova odchází do práce. Dívám se za ním z okna a cítím v hrudi prázdno.

Odpoledne přijde moje máma. Pozná na mně, že něco není v pořádku. „Marti, co se děje?“ ptá se tiše.

Rozpláču se jí na rameni jako malá holka. „Jsem zase těhotná… Peter to nezvládá… já nevím, co mám dělat.“

Máma mě obejme pevněji. „Martinko, já vím, že je to těžké. Ale jsi silná holka. Vždycky jsi byla.“

Jenže já si tak vůbec nepřipadám.

Večer sedíme s Peterem u stolu. Děti už spí. „Petře… prosím tě… pojďme o tom mluvit.“

Zvedne ke mně unavené oči. „Já mám strach, Martino. Fakt mám strach. Ne o sebe… o nás všechny. O děti. O tebe.“

„Já taky,“ přiznávám poprvé nahlas.

„A co když to nezvládnem? Co když se nám všechno rozpadne?“

Chytím ho za ruku a cítím jeho chvění. „Nevím… Ale nechci to vzdát.“

Týdny plynou v napjatém tichu i hádkách o peníze, o čas, o budoucnost. Peter je odtažitý, někdy až krutý ve svých slovech – „Tohle jsi chtěla ty!“, „Já už fakt nevím, proč jsem do toho šel!“. Bolí to, ale snažím se pochopit jeho strach.

Jednou večer přijde domů dřív a najde mě sedět na zemi u Honzíka, který má horečku a pláče. Terezka brečí kvůli špatné známce z diktátu a Matěj rozbil vázu po babičce.

Peter se na chvíli zastaví ve dveřích a pak si ke mně klekne. Poprvé po dlouhé době mě obejme.

„Promiň… já jsem idiot,“ zašeptá.

Rozpláču se mu do košile.

Začínáme spolu znovu mluvit – o strachu i naději. O tom, co můžeme změnit a co ne. O tom, že možná budeme muset poprosit o pomoc – rodiče, kamarády nebo i sociální pracovnici.

Není to lehké. Každý den je boj – s únavou, s výčitkami svědomí i s pohledy lidí kolem („Čtyři děti? To jste blázni?“). Ale pomalu začínáme hledat cestu zpátky k sobě.

Jednou večer sedíme s Petrem na balkoně a díváme se na spící děti přes otevřené dveře.

„Víš,“ řekne tiše Peter, „možná jsme blázni… ale aspoň jsme v tom spolu.“

Usměju se skrz slzy.

Někdy mám pořád strach – z budoucnosti, z toho, jestli budu dost dobrá máma pro všechny svoje děti i pro Petra jako manželka.

Ale jedno vím jistě: láska nestačí na všechno… ale bez ní bychom neměli nic.

A tak se ptám: Kde berete sílu vy? Co byste udělali na mém místě?