Místo aby se postaral o naše dítě, nechal ho své matce: Příběh o ztracené podpoře a tiché bolesti jedné ženy

„Proč zase nejsi doma, Tomáši? Už třetí den po sobě jsi místo nás raději u své mámy!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v jedné ruce držela plačícího Davídka a druhou se snažila najít jeho dudlík. V kuchyni voněla studená káva, kterou jsem si nestihla vypít. V hlavě mi hučelo a v očích pálily slzy. Bylo mi devětadvacet a měla jsem pocit, že jsem na všechno sama.

Tomáš byl vždycky trochu mamánkem, ale nikdy jsem si nemyslela, že to zajde tak daleko. Když jsem otěhotněla, sliboval mi, že budeme rodina, že všechno zvládneme spolu. Jenže realita byla jiná. Po porodu začal být čím dál častěji pryč. Prý musí pracovat přesčasy, prý je unavený, prý potřebuje chvíli klidu. Ale já věděla, kde je – u své mámy v paneláku na druhém konci města.

Jednou večer, když už byl Davídek konečně v postýlce a já seděla na gauči s hlavou v dlaních, zazvonil telefon. „Ivano, Tomáš dneska zase přijde pozdě,“ ozvala se jeho matka paní Novotná. „Má toho moc v práci. Ale kdybys něco potřebovala, můžeš mi zavolat.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Nechtěla jsem volat jeho matce. Chtěla jsem svého muže. Chtěla jsem, aby byl doma, aby mě objal a řekl mi, že všechno bude dobré. Místo toho jsem měla pocit, že jsem jen další povinnost na jeho seznamu.

Začala jsem být podrážděná a unavená. Každý den byl stejný – ráno vstát, nakrmit Davídka, uklidit byt, vyprat pleny, uvařit oběd, uspat dítě, večer čekat na Tomáše. Když přišel domů, byl tichý a odtažitý. „Jsem unavený,“ řekl vždycky a šel si lehnout do ložnice.

Jednou jsem to už nevydržela. „Tomáši, proč jsi pořád pryč? Proč mi nepomáháš? Proč všechno necháváš na mně?“ vyhrkla jsem na něj.

Podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla. „Ivano, já to prostě nezvládám. Máma mi pomáhá. Ty jsi pořád nervózní a unavená. Já potřebuju klid.“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Myslíš si, že já to zvládám? Že nepotřebuju pomoc? Že nepotřebuju tebe?“

Otočil se ke mně zády a odešel do ložnice. Dveře za ním tiše zaklaply.

Začala jsem si všímat, jak se mezi námi tvoří propast. Tomáš trávil víc času u své matky než doma. Paní Novotná mi začala volat častěji než on sám – radila mi, jak mám Davídka krmit, jak ho oblékat, dokonce i jak mám uklízet byt. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě.

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně k nám domů. „Ivano, měla bys víc odpočívat,“ řekla a začala mi brát Davídka z náruče. „Já si ho vezmu na víkend k sobě. Ty si odpočiň.“

Chtěla jsem protestovat, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem jen přikývla. Když odešla s mým synem v náručí, sedla jsem si na postel a rozplakala se jako malá holka.

Začala jsem mít strach – strach, že přicházím o vlastní dítě. Strach, že Tomášova matka bude pro Davídka důležitější než já. Strach, že Tomáš už nikdy nebude tím mužem, kterého jsem milovala.

Jednou večer jsme seděli s Tomášem u stolu a já sebrala odvahu říct mu všechno, co mě tíží.

„Tomáši, já už takhle nemůžu dál,“ začala jsem tiše. „Cítím se sama. Mám pocit, že tě ztrácím. Že ztrácím i Davídka.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím, co mám dělat. Máma říká, že potřebuješ pomoct. Že nejsi dost silná.“

Zamrazilo mě. „A ty si to myslíš taky?“

Neodpověděl.

Ten večer jsem poprvé začala přemýšlet o tom, jestli má naše rodina vůbec šanci přežít.

Začala jsem chodit na procházky sama s Davídkem. Snažila jsem se najít sílu v sobě. Psala jsem si deník – každý večer pár vět o tom, co mě trápí i těší. Pomalu jsem si uvědomovala, že musím být silná hlavně kvůli svému synovi.

Jednou mi kamarádka Jana napsala: „Ivano, nechceš přijít na kafe? Potřebuješ vypnout.“

Šla jsem k ní s Davídkem v kočárku a poprvé po dlouhé době se smála. Vyprávěla mi svůj příběh – taky měla problémy s tchyní a partnerem po narození dítěte. Najednou jsem věděla, že v tom nejsem sama.

Začala jsem hledat pomoc – našla jsem skupinu maminek na Facebooku, kde jsme si navzájem radily a podporovaly se. Pomalu jsem získávala zpět sebevědomí.

Jednoho dne přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel.

„Ivano… promiň,“ řekl nakonec tiše. „Nevěděl jsem, jak ti pomoct. Máma mě přesvědčila, že to zvládne líp než my dva dohromady.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich lítost i strach.

„Chci být s tebou,“ řekl ještě tišeji.

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu opravdu mluvili.

Nevím, jak to dopadne dál. Nevím, jestli dokážeme být zase rodina jako dřív. Ale vím jedno – už nikdy nechci být jen tichou obětí cizích rozhodnutí.

Někdy přemýšlím: Kde se ztrácí láska mezi dvěma lidmi? A proč je tak těžké najít společnou cestu zpátky? Co byste udělali vy na mém místě?