Utekla jsem z domova, protože jsem nechtěla být neviditelná: Můj boj o vlastní život ve stínu nemocného bratra

„Proč nikdy nemůžeš být jako Petr? Proč musíš pořád myslet jen na sebe?“ slyšela jsem mámin hlas, který se mi zařezával do uší jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni, ruce od saponátu, a dívala se na svého mladšího bratra, jak leží na gauči, bledý a slabý. Petr byl vždycky středem našeho vesmíru – od chvíle, kdy mu v pěti letech diagnostikovali leukémii, se všechno točilo jen kolem něj. Já byla ta zdravá, ta silná, ta, která musí pomáhat.

Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že už nemám vlastní život. Každý den po škole jsem běžela domů, abych stihla uvařit večeři, uklidit byt a postarat se o Petra, zatímco máma byla v práci nebo na úřadech. Táta odešel, když mi bylo deset. Prý to už nezvládal. Máma mi nikdy neodpustila, že jsem mu to nevyčítala. „Jsi stejná jako on,“ říkávala mi často.

Jednoho večera jsem seděla na posteli a dívala se do stropu. Venku pršelo a já slyšela, jak máma v kuchyni brečí. Petr měl zase horečku. Věděla jsem, že mě za chvíli zavolá, abych mu podala léky nebo přinesla čaj. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nechci být jen stínem v cizím příběhu. Chtěla jsem žít svůj vlastní život.

„Mami, můžu jít zítra s holkama do kina?“ zeptala jsem se opatrně druhý den ráno. Máma se na mě podívala s výrazem, který mě vždycky bodl do srdce. „A kdo se postará o Petra? Myslíš jen na sebe! Víš vůbec, co znamená být rodina?“

Ten večer jsem si sbalila batoh. Vzala jsem si jen pár věcí – oblečení, knížku a fotku z dětství, kde jsme byli ještě všichni spolu. Napsala jsem mámě krátký vzkaz: „Promiň, ale už to dál nezvládám.“

Utekla jsem z domova hned po maturitě. První noc jsem spala u kamarádky Jany v paneláku na Jižním Městě. Bylo mi hrozně – měla jsem pocit, že jsem zradila celou rodinu. Jana mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“

Začala jsem pracovat v kavárně a pronajala si malý pokojík v Nuslích. Každý den jsem bojovala s výčitkami svědomí. Máma mi psala dlouhé zprávy plné výčitek: „Petr tě potřebuje! Jak můžeš být tak bezcitná?“ Někdy jsem brečela celé noci a přemýšlela, jestli bych neměla všechno vzdát a vrátit se domů.

Jednou za mnou přišla Jana do kavárny. „Tvoje máma byla dneska u nás doma,“ řekla tiše. „Hledá tě všude. Je zoufalá.“ V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Chtěla jsem být svobodná, ale zároveň jsem věděla, že máma je sama na všechno.

Po půl roce mi Petr napsal dopis. Jeho písmo bylo roztřesené: „Ségra, chybíš mi. Máma je pořád smutná a já taky. Ale chápu tě. Někdy bych taky chtěl utéct.“ Ten dopis mě rozplakal víc než cokoliv předtím.

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Nemůžete nést odpovědnost za štěstí celé rodiny. Máte právo žít svůj život.“ Bylo těžké tomu uvěřit. V Česku se přece rodina drží pohromadě za každou cenu – aspoň tak nás to učili.

Jednou večer mi volala máma. Byla opilá a křičela do telefonu: „Jsi sobec! Kvůli tobě je Petr ještě nemocnější!“ Položila jsem telefon a dlouho jen seděla na posteli a třásla se vzteky i smutkem.

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jaké to je být neviditelná dcera v rodině s nemocným dítětem. Jaké to je být ta silná, která nesmí selhat. Psala jsem o tom, jak moc mě bolí pocit viny – a jak moc toužím po svobodě.

Po dvou letech jsem se odhodlala vrátit domů na návštěvu. Petr byl slabý, ale usmál se na mě: „Jsem rád, že jsi tady.“ Máma mě nejdřív nechtěla pustit dovnitř. „Co tu chceš? Už tě nepotřebujeme,“ řekla ledově. Ale pak se rozplakala a objala mě tak pevně, až mě to zabolelo.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Pracuju jako zdravotní sestra – možná proto, že chci pomáhat jiným lidem, když už nedokážu zachránit vlastní rodinu. S mámou máme křehký vztah – někdy si voláme, někdy týdny mlčíme. Petr je pořád nemocný, ale píšeme si často.

Každý den přemýšlím: Měla jsem právo odejít? Nebo bych měla být tou obětavou dcerou až do konce? Co byste udělali vy na mém místě?