Když mi rakovina vzala ruku, ale ne hudbu: Jak jsem se znovu naučil žít i hrát na kytaru

„Tati, proč už nikdy nebudeš hrát na kytaru?“ zeptala se mě Anička, když jsem seděl v obýváku a zíral do prázdna. Její hlas mě bodl do srdce víc než všechny injekce a operace dohromady. Bylo to pár týdnů po amputaci pravé ruky. Rakovina. Slovo, které jsem do té doby znal jen z televizních reklam na prevenci a z příběhů cizích lidí. Najednou bylo moje.

Moje žena Jana se snažila držet rodinu pohromadě, ale viděl jsem, jak jí docházejí síly. „Musíš to nějak přijmout, Pavle,“ řekla mi jednou večer, když děti spaly a my seděli u stolu v kuchyni. „Nejde to jen tak,“ odpověděl jsem jí tiše. „Vždyť já už nejsem celý člověk.“

Byl jsem učitel hudby na základní umělecké škole v Plzni. Kytara byla můj život. Hrál jsem od dětství, vedl dětský sbor, skládal písničky pro naše děti. Po operaci jsem měl pocit, že všechno skončilo. Přátelé mě navštěvovali, nosili mi knížky a čokoládu, ale já chtěl jen jednu věc: vrátit čas.

Jednoho dne přišel můj bratr Tomáš s nápadem. „Hele, Pavle, četl jsem o nové protéze, co vyvíjejí v Praze na ČVUT. Prý je to úplně jiný level než ty běžné háky.“ Jen jsem mávl rukou – tou levou, jedinou, která mi zbyla. „To není pro mě,“ odsekl jsem. „Já už stejně nikdy nebudu hrát.“

Ale Tomáš se nevzdal. Přihlásil mě na konzultaci bez mého vědomí. Když mi přišel dopis z kliniky, chtěl jsem ho roztrhat. Ale pak jsem si vzpomněl na Aniččin pohled – tu směs smutku a naděje v jejích očích.

První návštěva byla hrozná. Seděl jsem v čekárně mezi lidmi s různými postiženími a připadal si jako někdo, kdo sem nepatří. Ale pak přišel doktor Novotný – mladý, energický chlapík s úsměvem, který by roztál i ledovec. „Pane Nováku, slyšel jsem, že jste muzikant,“ začal hned od dveří. „Máme tu něco speciálního.“

Ukázal mi prototyp bionické ruky – český vývoj, napojený na svaly a nervy v pahýlu. „Chcete to zkusit?“ zeptal se. Srdce mi bušilo jako o závod. „Nevím…“ zašeptal jsem.

První pokusy byly tragické. Prsty se mi svíraly křečovitě, nedokázal jsem ani pořádně uchopit tužku, natož trsátko. Jana mě povzbuzovala: „Pavle, vždyť jsi vždycky říkal dětem, že když něco nejde, musí se to zkoušet dál.“

Měsíce rehabilitací byly peklo. Každý den jsem jezdil do Prahy vlakem – tři hodiny tam, tři zpátky. Někdy jsem měl chuť to vzdát. Ale pak přišel zlom: jednoho dne jsem poprvé sevřel trsátko mezi prsty bionické ruky a zahrál jednoduchý akord G dur.

Rozbrečel jsem se jako malý kluk.

Doma mě čekala rodina s dortem a nápisem „Vítej zpátky, tati!“ Anička mi skočila kolem krku: „Já věděla, že to dokážeš!“

Začal jsem znovu učit – nejdřív online přes Zoom, pak i ve škole. Děti byly fascinované mojí novou rukou. „Pane učiteli, vy jste jako kyborg!“ smál se malý Honzík.

Ale nebylo to jen růžové. Někteří kolegové mi záviděli pozornost médií – přišli za mnou novináři z České televize i Radiožurnálu. „Pavle, ty si myslíš, že jsi teď nějaký hrdina?“ utrousil jednou kolega Milan na chodbě.

Nejtěžší ale byly chvíle o samotě. Když jsem večer seděl v ložnici a díval se na jizvu místo pravé ruky. Když mě bolela hlava z toho neustálého soustředění na každý pohyb bionické protézy.

Jednou v noci jsem slyšel Janu plakat v koupelně. Vešel jsem za ní a objal ji – levou rukou i tou novou, kovovou. „Promiň,“ zašeptala. „Já už nemůžu dál… Bojím se o tebe.“

„Já taky,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Ale pak jsme spolu seděli dlouho v tichu a drželi se za ruce – jednu lidskou a jednu umělou.

Dnes už hraju na kytaru skoro stejně dobře jako dřív. Někdy mě pozvou na benefiční koncerty pro onkologické pacienty nebo do škol mluvit o překonávání překážek.

Ale pořád mám strach – co když jednou ta ruka přestane fungovat? Co když zase přijdu o všechno?

Možná je tohle život: nikdy nevíte, co vám vezme nebo dá.

A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste začít znovu i po takové ztrátě?