Babička nebo služka? Týden, který mi otevřel oči o vlastní rodině – příběh Marie z Brna

„Mami, prosím tě, nemohla bys nám na týden pohlídat Matýska? Máme s Petrem oba šíleně práce a školka je zavřená,“ ozvalo se mi v telefonu. Slyšela jsem v hlase své dcery Kláry únavu i zoufalství. Samozřejmě že jsem souhlasila – co bych pro svou rodinu neudělala? Jenže už první den jsem pochopila, že to nebude jen o pohádkách a procházkách.

Bylo pondělí ráno, když jsem dorazila do jejich bytu na Lesné. Klára už byla na odchodu, Petr si ještě v kuchyni chystal kávu. „Máš tu seznam, co všechno Matýsek potřebuje, a kdyby něco, zavolej. Jo a kdybys stihla, můžeš prosím vyprat prádlo? A v lednici je maso na oběd, bylo by super, kdybys něco uvařila.“ Ještě jsem ani nesundala kabát a už jsem měla pocit, že mi někdo rozdal úkoly na celý den.

Matýsek byl zlatíčko, ale tříleté dítě dá zabrat. Sotva jsem ho zabavila stavebnicí, už chtěl ven. Po návratu z hřiště byl hladový a unavený – a já taky. Ale místo chvilky klidu jsem běžela prát, věšet prádlo, vařit polévku a uklízet rozházené hračky. Když se Klára večer vrátila, jen letmo se usmála: „Jé, ty jsi stihla i vytřít? Jsi zlatá!“

Druhý den to bylo podobné. Petr mi ráno položil na stůl další seznam: „Kdybys mohla, prosím tě, dojdi ještě na poštu a vyzvedni balík. A Matýskovi došly plenky.“ Začala jsem mít pocit, že nejsem babička, ale spíš domácí pomocnice. Večer jsem byla vyčerpaná a smutná. Když jsem si dovolila poznamenat, že toho je trochu moc, Klára se zamračila: „Mami, vždyť jsi doma, máš čas. My jsme rádi, že nám pomáháš.“

Ve středu už jsem byla na pokraji sil. Matýsek měl špatnou náladu, všechno ho rozčilovalo a já měla pocit, že selhávám. Když jsem večer seděla u stolu s Klárou a Petrem, odhodlala jsem se říct: „Kláro, Petře, já vás mám ráda a ráda vám pomůžu. Ale nemůžu zvládat všechno – nejsem tu jako služka.“ Nastalo trapné ticho. Klára se rozplakala: „Já vím… promiň. Jenže já už fakt nemůžu.“ Petr mlčel a díval se do stolu.

Ve čtvrtek ráno mi Klára poděkovala za upřímnost. „Mami, omlouvám se. Neuvědomila jsem si, jak moc toho na tebe házíme.“ Přesto mi bylo těžko u srdce – měla jsem pocit viny i vzteku zároveň. Chtěla jsem být nápomocná, ale ne za cenu vlastního zdraví.

Pátek byl o něco lepší – Klára přišla dřív z práce a společně jsme si s Matýskem hrály. Večer jsme si popovídaly otevřeněji než kdy dřív. „Mami, děkuju ti za všechno. Ale příště ti dáme jasně vědět, co potřebujeme – a co už je moc.“

V sobotu ráno jsem se balila domů a Matýsek mě objal kolem krku: „Babičko, zůstaneš tu navždycky?“ Usmála jsem se přes slzy: „To nejde, zlatíčko. Ale vždycky tu pro tebe budu.“

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím týdnem. Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Musíme jako rodiče nebo prarodiče vždycky ustupovat svým potřebám kvůli rodině? Nebo máme právo říct dost?

Co si o tom myslíte vy? Má babička právo na své potřeby – nebo by měla vždycky ustoupit pro dobro rodiny?