Opustil mě manžel, ale skutečný šok přišel na svatbě mého syna

«Jak jsi to mohla udělat, Marie?» křičel Petr, když práskl dveřmi našeho bytu. Stála jsem tam, zaskočená jeho obviněními, které neměly žádný základ. Byla jsem věrná manželka, která se snažila udržet naši rodinu pohromadě, ale jeho žárlivost byla jako jedovatý had, který se plazil mezi námi a dusil vše dobré, co jsme kdy měli.

Petr byl vždycky trochu podezřívavý, ale v posledních měsících se to zhoršilo. Každý telefonát, každé zpoždění z práce bylo důvodem k hádce. «Kdo ti volal? Proč jsi přišla pozdě?» ptal se s očima plnýma nedůvěry. Snažila jsem se mu vysvětlit, že není důvod k obavám, ale on mě neposlouchal. Jeho mysl byla už dávno rozhodnutá.

Když odešel, cítila jsem se prázdná a ztracená. Našeho syna Jakuba jsem vychovávala s láskou a oddaností, ale teď jsem byla sama. Jakub byl mým světlem v temnotě, ale i on začal vnímat napětí mezi mnou a Petrem. «Mami, proč je táta pořád tak naštvaný?» ptal se mě jednou večer, když jsme seděli u večeře. Nemohla jsem mu říct pravdu, že jeho otec je posedlý žárlivostí a vidí duchy tam, kde nejsou.

Čas plynul a já se snažila najít rovnováhu v novém životě bez Petra. Jakub rostl a stal se z něj úžasný mladý muž. Když mi oznámil, že se bude ženit, byla jsem nadšená. Svatba byla plánována na krásném místě v přírodě a já se těšila na ten den jako na nový začátek.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Byla jsem nervózní, ale zároveň šťastná. Vidět Jakuba v obleku a jeho nevěstu Annu v nádherných šatech bylo jako sen. Všechno probíhalo hladce až do chvíle, kdy jsem zahlédla Petra mezi hosty. Nečekala jsem ho tam a jeho přítomnost mě zaskočila.

Po obřadu za mnou přišel s vážným výrazem ve tváři. «Marie, musíme si promluvit,» řekl tiše. Odvedl mě stranou od ostatních a já cítila, jak mi srdce buší v hrudi. «Co chceš?» zeptala jsem se ho chladně.

«Musím ti něco říct,» začal a jeho hlas byl plný lítosti. «Vím, že jsem udělal chybu. Nechal jsem se unést svou žárlivostí a zničil jsem to nejlepší, co jsem kdy měl.» Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.

«Proč mi to říkáš teď?» zeptala jsem se s očima plnýma slz. «Proč jsi mě opustil kvůli něčemu, co nebylo pravda?»

Petr sklopil hlavu a povzdechl si. «Viděl jsem tě s někým jiným a myslel jsem si… Ale teď vím, že to byla chyba. Byla to jen moje paranoia.» Jeho přiznání mě zasáhlo hluboko uvnitř. Celé ty roky jsem trpěla kvůli jeho nedůvěře a teď mi říkal, že to všechno bylo zbytečné.

«A co teď?» zeptala jsem se ho zoufale. «Myslíš si, že můžeme začít znovu?»

Petr se na mě podíval s nadějí v očích. «Chtěl bych to zkusit,» řekl tiše. «Ale chápu, jestli už je pozdě.»

Stála jsem tam mezi stromy, zatímco kolem nás probíhala oslava svatby našeho syna. Cítila jsem se rozpolcená mezi minulostí a budoucností. Měla bych mu odpustit a dát nám druhou šanci? Nebo bych měla jít dál a nechat minulost za sebou?

Jakub přišel k nám a objal mě kolem ramen. «Mami, všechno v pořádku?» zeptal se starostlivě.

Podívala jsem se na něj a pak na Petra. «Ano, všechno je v pořádku,» odpověděla jsem s úsměvem, i když uvnitř mě zuřila bouře emocí.

Jakub se usmál a vrátil se k Anně na taneční parket. Stála jsem tam s Petrem vedle sebe a přemýšlela o tom, co bude dál.

Možná je čas odpustit a začít znovu. Možná je čas nechat minulost za sebou a soustředit se na přítomnost. Ale jak mohu vědět, že tentokrát to bude jiné? Jak mohu věřit někomu, kdo mě jednou tak hluboce zranil?