Když laskavost bolí: Můj boj s tchyní, který málem zničil naši rodinu

„Martine, proč jsi zase zapomněl koupit mléko? Já už fakt nevím, jak to s tebou bude!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem znal až příliš dobře. Ne, nebyla to moje žena Jana. Byla to její matka, paní Novotná, která u nás poslední dobou trávila víc času než doma. Stál jsem v předsíni s taškou v ruce a cítil, jak mi krev stoupá do hlavy. Věděl jsem, že tohle není normální, ale pořád jsem si říkal: „Buď slušný, je to Janina máma.“

Když jsme se s Janou brali, byl jsem přesvědčený, že máme před sebou krásný život. Byli jsme mladí, zamilovaní a těšili jsme se na společné bydlení v našem malém bytě na Žižkově. Jenže už po pár měsících začala Jana čím dál častěji zvát svou maminku na návštěvy. Nejprve to byly víkendy, pak i všední dny. Paní Novotná byla všude. Vařila, uklízela, radila nám, jak máme vychovávat naši dceru Aničku. A já? Já jsem pořád jen přikyvoval a dělal, co chtěla.

Jednoho večera jsem přišel domů později z práce. V kuchyni seděla Jana s maminkou a obě vypadaly rozrušeně. „Martine, maminka říká, že bychom měli Aničku přihlásit do jiné školky. Prý tam, kde chodí děti její kamarádky,“ začala Jana opatrně. „Ale vždyť Anička je tam spokojená,“ namítl jsem. Paní Novotná se na mě podívala tím svým pohledem, který mě vždycky donutil stáhnout ocas mezi nohy: „Ty tomu nerozumíš, Martine. Já vím nejlíp, co je pro Aničku dobré.“

Ten večer jsem poprvé pocítil vztek. Ne na tchyni – na sebe. Proč jí nikdy neřeknu ne? Proč pořád ustupuju? V noci jsem nemohl spát a poslouchal jsem Janino klidné dýchání. Přemýšlel jsem, jestli si vůbec všímá, jak moc mě to všechno ničí.

Další týdny byly jako zlý sen. Paní Novotná začala u nás i přespávat – prý kvůli rekonstrukci svého bytu, ale já věděl, že je to jen záminka. Každé ráno mi připomínala, co mám udělat: „Martine, nezapomeň vynést koš! Martine, oprav tu poličku! Martine, kup lepší pečivo!“ Jana byla vděčná za pomoc a já se cítil jako host ve vlastním domě.

Jednou v neděli jsem seděl s Aničkou na koberci a stavěli jsme hrad z kostek. Najednou přišla paní Novotná a bez jediného slova mi vzala kostky z ruky: „Nech to na mě, Martine. Ty jsi nikdy neměl trpělivost.“ Anička se na mě podívala a já v jejích očích viděl zmatek. Ten pohled mě bodl do srdce.

Začal jsem být doma čím dál víc nervózní. V práci jsem byl unavený a kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou mi Petr ze skladu řekl: „Hele, Martine, ty jsi poslední dobou nějakej mimo. Doma problémy?“ Jen jsem pokrčil rameny a změnil téma.

Vrchol přišel jednoho pátečního večera. Jana byla s Aničkou u kamarádky a já měl konečně chvíli klidu. Seděl jsem u televize s pivem v ruce, když najednou zazvonil zvonek. Otevřel jsem dveře a tam stála paní Novotná s kufrem. „Martine, dneska tu zase přespím.“ Chtěl jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku.

Ten večer jsem seděl v kuchyni a díval se do prázdna. Najednou přišla paní Novotná a začala mi vyčítat: „Víš vůbec, jak je Jana nešťastná? Ty jí vůbec nepomáháš! Kdybys byl lepší manžel…“ V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„A dost!“ vykřikl jsem tak hlasitě, až se sama zarazila. „Tohle je můj domov! Já už nemůžu dál poslouchat vaše rady a výčitky! Respektujte mě nebo odejděte!“ Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet.

Druhý den ráno byla paní Novotná pryč. Jana se mnou týden nemluvila. Bylo to nejhorších sedm dní mého života. Ale pak jsme si spolu sedli a poprvé za dlouhou dobu jsme si opravdu promluvili – o nás dvou, o Aničce i o tom, kde jsou naše hranice.

Dnes je naše rodina silnější než kdy dřív. Paní Novotná k nám chodí na návštěvy jen občas a já už vím, že laskavost nesmí znamenat zapomenout sám na sebe.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je ta hranice mezi úctou k rodině a ochranou vlastního štěstí? A kolik z nás ji dokáže najít včas?