Můj byt není hotel: Jak jsem se naučila říkat „ne“ vlastní rodině

„To si děláš srandu, že už zase někdo obsadil koupelnu?“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem ráno vešla do předsíně a narazila na hromadu ručníků rozházených po zemi. Bylo půl sedmé, měla jsem za půl hodiny odcházet do práce a místo toho jsem stála před zavřenými dveřmi a slyšela, jak se za nimi směje malý Tomášek. „Teto, já ještě nejsem hotový!“ ozvalo se vesele. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit vztek. Vždyť je to jen dítě, říkala jsem si. Ale už třetí týden jsem ve vlastním bytě neměla ani chvíli klidu.

Všechno to začalo jedním nevinným telefonátem. „Ahoj Jitko, prosím tě, můžeme u tebe s Martinem a dětmi pár dní přespat? Malujeme byt a nemáme kam jít,“ prosila mě sestřenice Lenka. Byla jsem zvyklá pomáhat rodině, vždycky jsem byla ta „spolehlivá“, na kterou se všichni obraceli. „Jasně, přijďte,“ odpověděla jsem, aniž bych tušila, že těch pár dní se protáhne na nekonečné týdny.

První večer byl ještě docela příjemný. Děti si hrály v obýváku, Lenka s Martinem mi pomáhali s večeří a povídali jsme si o starých časech. Ale už druhý den jsem začala cítit, že něco není v pořádku. Martin si bez ptaní půjčil moje kolo, Lenka mi přerovnala skříň s tím, že „to bude praktičtější“ a děti rozlily džus na můj nový koberec. Snažila jsem se být trpělivá, ale uvnitř mě to začalo hlodat.

„Jitko, nemáš něco sladkého? Děti mají hlad,“ volala na mě Lenka z kuchyně. Otevřela jsem lednici a zjistila, že mi zmizely všechny jogurty i poslední kousek čokolády. „Promiň, myslela jsem, že to je pro všechny,“ omlouvala se Lenka s úsměvem. Jenže to nebylo poprvé. Každý den mi mizely věci, každý den někdo něco potřeboval – od ručníků až po moje oblíbené hrnky.

Začala jsem být podrážděná a unavená. V práci jsem byla nesoustředěná, doma mě čekal chaos a hluk. Když jsem si chtěla večer číst knihu, musela jsem poslouchat hádky dětí nebo Martinovo hlasité sledování fotbalu. „Jitko, můžeš nám půjčit auto? Potřebujeme na nákup,“ ptal se mě Martin jedno sobotní ráno. Mlčky jsem mu podala klíče a v duchu si nadávala za svou slabost.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Najednou si ke mně přisedla Lenka. „Jsi nějaká smutná, děje se něco?“ zeptala se starostlivě. Chtěla jsem jí říct všechno – jak mě to vyčerpává, jak mi chybí soukromí, jak mám pocit, že už nejsem doma ve svém vlastním bytě. Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou: „Ne, to nic.“

Další týden už jsem to nevydržela. V noci jsem nemohla spát, budila mě každá drobnost. Jednoho rána jsem našla v koupelně rozmazanou pastu po celé umyvadle a v kuchyni prázdné balení kávy. „Tohle už nejde,“ šeptala jsem sama sobě do zrcadla.

Odpoledne jsem si vzala Lenku stranou. „Lenko, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. Viděla jsem, jak ztuhla. „Poslouchej, já vás mám ráda, ale už to nezvládám. Potřebuju svůj klid a soukromí. Prosím vás, najděte si co nejdřív jiné bydlení.“

Lenka na mě chvíli mlčky zírala. „To myslíš vážně? Vždyť jsme rodina! Myslela jsem, že ti to nevadí…“

„Vadí mi to,“ přiznala jsem poprvé nahlas sama sobě i jí. „Nechci být protivná, ale už nemůžu.“

Následující dny byly napjaté. Martin se mnou skoro nemluvil a děti byly najednou tiché jako myšky. Cítila jsem se provinile – jako bych je zradila. Ale zároveň se mi ulevilo. Po týdnu si našli podnájem a odstěhovali se.

První večer sama doma byl zvláštní. Bylo ticho – až moc ticho. Seděla jsem na gauči s hrnkem čaje a poprvé po dlouhé době cítila klid. Ale taky samotu.

Dlouho jsem přemýšlela o tom, proč bylo tak těžké říct „ne“. Proč mám pořád pocit viny, když chráním svoje hranice? Proč je v naší rodině normální obětovat vlastní pohodlí pro druhé?

Možná nejsem jediná, kdo to tak má. Možná je čas začít o tom mluvit nahlas.

„Je špatné chtít svůj klid? Proč máme takový strach říct rodině ‚dost‘? Máte to taky tak?“