Ve stínu tchyně: Každodenní boj o vlastní místo v rodině

„Jano, ty jsi zase nedala Matýskovi čepici? Vždyť venku fouká!“ ozvalo se ode dveří ještě dřív, než jsem stihla sundat boty. Tchyně Alena stála v předsíni našeho panelákového bytu s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit i led na Berounce. Matýsek se ke mně schoulil a já cítila, jak se mi zvedá žaludek.

„Mami, vždyť je dvacet stupňů,“ snažil se mě Petr podpořit, ale jeho hlas zněl nejistě. Alena ho sjela pohledem a mávla rukou. „Ty tomu nerozumíš, Petře. Já už jsem vychovala dvě děti a vím, co je pro něj nejlepší.“

Tohle se opakovalo skoro každý den. Alena bydlela jen o dvě patra výš a měla klíče od našeho bytu – prý pro případ nouze. Jenže nouze byla podle ní každé odpoledne, kdy jsem si dovolila dělat něco jinak, než jak byla zvyklá ona. Někdy jsem měla pocit, že žiju ve stínu její dokonalosti, že nikdy nebudu dost dobrá.

Když jsem byla těhotná, těšila jsem se na to, jak budeme s Petrem tvořit vlastní rodinu. Jenže od chvíle, kdy jsme si Matýska přivezli z porodnice, byla Alena u nás víc než doma. „Já ti pomůžu,“ říkala pořád dokola, ale její pomoc znamenala spíš kontrolu. Když jsem kojila, stála nade mnou a radila mi, jak správně držet dítě. Když jsem vařila, ochutnávala polévku a přisolovala ji bez ptaní. Když jsem chtěla jít s Matýskem ven, ptala se mě, jestli mám dost teplé oblečení.

Začala jsem pochybovat o sobě samé. Byla jsem opravdu tak špatná máma? Proč mi Petr nikdy pořádně nepomohl? Proč mi nedal za pravdu? Často jsem večer seděla v kuchyni u hrnku studeného čaje a brečela do utěrky, aby mě nikdo neslyšel.

Jednoho dne to vyvrcholilo. Byla sobota ráno a já chtěla vzít Matýska na dětské hřiště. Petr měl jít s námi, ale nakonec zůstal doma – prý musí něco dodělat do práce. Vzala jsem Matýska za ruku a šli jsme ven. Bylo krásně, slunce svítilo a já měla pocit, že aspoň na chvíli můžu dýchat.

Jenže když jsme se vrátili domů, čekala na mě Alena v kuchyni. „Kde jste byli tak dlouho? Matýsek má úplně špinavé kalhoty! A proč jsi mu nedala svačinu?“ Její hlas byl ostrý jako břitva.

„Byli jsme na hřišti,“ odpověděla jsem tiše. „A svačinu měl, jen ji nechtěl.“

Alena si povzdechla a začala Matýska převlékat. „Musíš být důslednější, Jano. Dítě potřebuje režim! A ty bys měla víc uklízet – podívej se na ten nepořádek.“

V tu chvíli mi ruply nervy. „Mami, prosím tě, nech mě být! Já nejsem neschopná! Snažím se dělat všechno nejlíp, jak umím, ale nikdy ti to nestačí!“

V kuchyni zavládlo ticho. Petr stál ve dveřích a tvářil se provinile. Alena se na mě podívala s překvapením i zklamáním zároveň. „Já ti jen chci pomoct,“ řekla tiše.

„Ale já tu tvoji pomoc nechci!“ vykřikla jsem a rozbrečela se.

Alena odešla bez slova domů. Petr mě objal, ale já cítila jen prázdnotu a únavu.

Celý den jsem přemýšlela o tom, co se stalo. Byla jsem špatná dcera? Špatná manželka? Špatná máma? Nebo jsem jen člověk, který potřebuje trochu prostoru?

Večer přišla SMS od Aleny: „Omlouvám se, Jano. Nechci ti ubližovat. Jen mám strach o Matýska i o tebe.“

Odpověděla jsem jí: „Děkuju za starost. Ale potřebuju víc důvěry.“

Druhý den bylo všechno trochu jiné. Alena přišla až odpoledne a místo radění mi nabídla kávu. Povídaly jsme si o obyčejných věcech – o počasí, o květinách na balkoně, o tom, jak rychle děti rostou.

Nebylo to dokonalé. Ale bylo to lepší.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi tím být dobrou mámou, manželkou i snachou? Nebo je to jen iluze? Co byste udělali vy na mém místě?