Zámek lásky: Jak jsem ztratila samu sebe při snaze zachránit syna a snachu

„Tomáši, už zase jsi přišel pozdě! Myslíš vůbec na to, jak se cítí Jana?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v kuchyni nervózně míchala polévku. Ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Synův hlas byl unavený, podrážděný: „Mami, prosím tě, nepleť se do toho. Máme s Janou svoje věci.“

Ale jak bych se mohla neplést? Celý život jsem žila pro Tomáše. Po smrti manžela byl mým jediným smyslem života. Všechno jsem mu dávala – čas, energii, lásku. Když si přivedl Janu, byla jsem šťastná. Doufala jsem, že teď už budu moct žít i pro sebe. Ale místo toho jsem se stala svědkem jejich hádek, ticha a slz.

Pamatuji si první večer, kdy Jana přišla domů s uplakanýma očima. Seděla u mě v kuchyni, ruce složené v klíně, a šeptala: „Věro, já už nevím, co mám dělat. Tomáš je pořád v práci, doma je dusno…“

Objala jsem ji. „Neboj se, všechno bude dobré. On tě má rád, jen je teď pod tlakem.“

Ale nebylo to dobré. Hádky sílily. Tomáš byl čím dál víc uzavřený, Jana zoufalejší. Snažila jsem se být mostem mezi nimi – vařila jsem jim oblíbená jídla, zvala je na společné večeře, nabízela hlídání jejich malé dcery Elišky. Ale místo vděku jsem cítila napětí. Jana mi jednou vyčetla: „Věro, já vím, že to myslíte dobře, ale někdy mám pocit, že nám nedáváte prostor.“

Zamrazilo mě to. Já? Já že jim beru prostor? Vždyť já jen chtěla pomoct! Ale začala jsem si všímat detailů – jak Tomáš při mých návštěvách zívá a dívá se na hodinky, jak Jana schválně odchází do ložnice.

Jednoho večera jsem slyšela jejich hádku přes stěnu. „Tvoje máma je pořád tady! Nemůžeme být chvíli sami?“ křičela Jana. Tomáš odsekl: „Aspoň někdo se tu snaží!“

Seděla jsem na gauči a poprvé v životě mě napadlo: Co když jim opravdu škodím? Co když moje láska dusí místo aby pomáhala?

Začala jsem se stahovat. Přestala jsem volat každý den, přestala jsem jim nosit jídlo. Bylo to těžké – měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl srdce z těla. Najednou bylo doma ticho. Eliška už neběhala po mém bytě, Tomáš mi nevolal ani kvůli maličkostem.

Jednoho dne mi Jana zavolala sama: „Věro, můžeme si promluvit?“ Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Byla nervózní, hrála si s hrníčkem kávy.

„Vím, že jste to myslela dobře,“ začala tiše. „Ale my jsme museli najít vlastní cestu. Teď je to lepší… Ale chybíte nám.“

Rozplakala jsem se. Tolik let jsem žila pro druhé, až jsem zapomněla žít pro sebe. Najednou jsem nevěděla, kdo vlastně jsem.

Začala jsem chodit na procházky do parku, přihlásila se na keramiku v kulturním domě. Pomalu jsem si zvykala na samotu – a občas i na radost z ní.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň za všechno. Mám tě rád.“

Slzy mi tekly po tváři. Možná jsme všichni potřebovali najít hranice mezi láskou a svobodou.

A tak sedím u okna a dívám se na západ slunce nad paneláky v našem sídlišti. Přemýšlím: Kolik matek v Česku žije pro své děti tak moc, až zapomenou na sebe? A kdy je čas začít žít i pro sebe?