Veče, kdy jsem neměla co dát dětem na stůl: Příběh jedné české mámy

„Mami, já chci taky! To není fér!“ křičí malý Honzík a natahuje ručičku ke stolu, kde leží poslední krajíc chleba. Jeho sestra Anička už má v ruce půlku a druhou si chrání tělem. Sedím na kraji postele v našem malém bytě na sídlišti v Mostě a mám pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. V kuchyni je ticho, jen občasné šustění igelitky, když hledám něco, co bych mohla ještě vytáhnout. Ale lednice je prázdná. Zase.

„Děti, nehádejte se. Zítra koupím nový chleba,“ snažím se znít klidně, ale hlas se mi třese. Vím, že lžu. Na účtu mám posledních sto korun a výplata přijde až za týden. V hlavě mi běží tisíc myšlenek: co ještě můžu prodat? Kde bych mohla vzít nějakou brigádu? Ale už jsem zkusila všechno. Prádlo na Vinted, starý mobil na Bazoši, dokonce jsem se ptala sousedky paní Novotné, jestli nepotřebuje pomoct s úklidem. Jenže ona sama sotva vyjde s penězi.

„Mami, mám hlad,“ šeptá Anička a dívá se na mě těma velkýma očima. Je jí osm a už moc dobře chápe, že peníze nejsou samozřejmost. Honzíkovi jsou teprve čtyři a pořád věří, že maminka všechno zařídí. Ale já už nevím jak.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme ještě žili s Petrem. Bylo to těžké, ale aspoň jsme měli dvě výplaty. Jenže pak přišel o práci a začal pít. Nejprve jen pivo po šichtě, pak tvrdý alkohol každý večer. Když mě poprvé uhodil, řekla jsem si, že to byla náhoda. Když mě uhodil potřetí, sbalila jsem děti a odešla. Od té doby jsme samy.

„Mami, proč nemáme večeři jako ostatní?“ ptá se Honzík a já cítím, jak mi po tváři stéká slza. Snažím se ji rychle setřít, aby si toho nevšiml. „Protože dneska máme speciální večer – budeme si povídat pohádky,“ vymýšlím rychle a snažím se odvést jejich pozornost.

Ale uvnitř mě to bolí. Každý den chodím do práce do školní jídelny – vařím obědy pro cizí děti, zatímco moje vlastní doma nemají co jíst. Když zbyde něco navíc, vezmu to domů v krabičce. Ale dneska nezbylo nic.

Večer děti usínají hladové. Ležím vedle nich a poslouchám jejich tiché dýchání. Přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu. Měla jsem zůstat s Petrem? Měla jsem být tvrdší a víc bojovat? Nebo jsem měla odejít dřív?

Ráno mě budí zvonek u dveří. Ospale otevřu a za nimi stojí paní Novotná s igelitkou plnou jídla. „Slyšela jsem včera děti plakat,“ říká tiše a podává mi tašku. „To je jen pár věcí navíc…“ Rozpláču se přímo před ní. „Děkuju… já… nevím, co říct.“

Ten den dětem připravím snídani – rohlíky s máslem a jablko rozdělené na půl. Sleduji jejich radost a cítím obrovskou vděčnost i stud zároveň. Proč musíme žít takhle? Proč stát pomáhá až tehdy, když už člověk skoro nemůže?

Odpoledne jdu na úřad práce žádat o příspěvek na bydlení. Úřednice paní Dvořáková mě ani nepozdraví: „Máte všechny papíry? Potvrzení o příjmu? Výpis z účtu?“ Skláním hlavu a podávám jí složku s dokumenty. „To bude trvat minimálně měsíc,“ oznámí mi suše.

Cestou domů potkávám souseda Karla z vedlejšího vchodu. „Hele, slyšel jsem, že sháníš brigádu,“ říká potichu. „V sobotu potřebuju pomoct s malováním bytu. Dám ti pětistovku.“ Přikývnu a cítím malou jiskřičku naděje.

Večer sedíme s dětmi u stolu a já jim vyprávím pohádku o statečné mamince, která překonala všechny překážky. Anička mě obejme kolem krku: „Mami, ty jsi ta nejstatečnější.“

Ale když děti usnou, sedím v kuchyni a přemýšlím: Kolik takových matek je kolem mě? Kolik z nás se bojí přiznat, že někdy nemáme co dát dětem na stůl? Proč je v Česku pořád ostuda říct si o pomoc?

Možná nejsem jediná. Možná někdo z vás zná ten pocit bezmoci a studu… Co byste udělali na mém místě? Máme právo žádat o pomoc – nebo bychom měly být silné za každou cenu?