Nikdy jsem nepoznala lásku: Příběh o rodině, vině a nenaplnění

„Proč jsi zase dostala dvojku z matematiky? Podívej se na svou sestru, ta má samé jedničky!“ slyšela jsem, jak na mě maminka křičí z kuchyně. Stála jsem v předsíni s aktovkou v ruce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Bylo mi dvanáct a už tehdy jsem věděla, že nikdy nebudu dost dobrá. Moje sestra Jana byla vždycky ta dokonalá – krásná, chytrá, oblíbená. Já byla jen její stín.

Táta seděl u stolu a ani se na mě nepodíval. „Kdybys nebyla tak líná, mohla bys být jako Jana,“ zamumlal a otočil stránku v novinách. V tu chvíli jsem si přála zmizet. Někdy jsem si představovala, že uteču z domu a už se nikdy nevrátím. Ale kam bych šla? Kdo by mě chtěl?

Roky plynuly a já se snažila ze všech sil. Učila jsem se do noci, pomáhala doma, starala se o mladšího bratra, když se narodil. Ale nic z toho nestačilo. Máma vždycky našla něco, co jsem udělala špatně. „Proč jsi neumyla nádobí pořádně? Proč jsi zapomněla koupit chleba?“ Jana mezitím chodila na balet, hrála na klavír a nosila domů diplomy. Táta ji bral na hokej a do kina. Mě nikdy nikam nevzal.

Jednou jsem zaslechla, jak máma říká sousedce: „No víte, Jana je naše pýcha. Lenka… ta je taková… no, prostě je.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Byla jsem jen „prostě je“. Nechtěla jsem být neviditelná.

Ve škole jsem si našla kamarádku Petru. Byla jediná, kdo mě opravdu poslouchal. Jednou jsme seděly na lavičce v parku a já jí vyprávěla o tom, jak to u nás doma chodí. „To je hrozný,“ řekla tiše. „Moje máma mě taky pořád srovnává se sestrou.“ Poprvé jsem cítila, že nejsem sama.

Když mi bylo šestnáct, Jana odmaturovala s vyznamenáním a dostala se na medicínu. Doma byla velká oslava. Já stála v koutě a pozorovala, jak rodiče objímají Janu a říkají jí, jak jsou na ni pyšní. Nikdo si nevšiml, že jsem tam taky.

Začala jsem psát básně do šuplíku. Byly plné bolesti a touhy po lásce. Jednou jsem jednu z nich nechala omylem na stole v kuchyni. Máma ji našla a přečetla si ji nahlas před celou rodinou: „Poslouchejte, co Lenka zase vymyslela! To je ale deprese!“ Smáli se mi. Cítila jsem se nahá a ponížená.

Po maturitě jsem odešla studovat do Brna. Myslela jsem si, že začnu nový život daleko od rodiny, kde mě nikdo nezná jako tu horší sestru. Ale i tam jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá. Ve vztazích jsem byla nejistá, bála jsem se otevřít komukoliv své srdce. Když mě jednou přítel Tomáš objal a řekl mi „miluju tě“, rozplakala jsem se. Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy předtím mi to nikdo neřekl.

Jednou za čas jsem jezdila domů na víkendy. Všechno bylo stejné – máma mluvila jen o Janě („Jana má teď praxi v nemocnici! Jana má nového přítele!“), táta mlčel nebo kritizoval politiku u televize. Bratr byl pořád malý a moc si mě nevšímal.

Jednoho večera jsme seděli u večeře a máma se zeptala: „A co ty vlastně děláš v tom Brně? Nějaké úspěchy?“ Cítila jsem v jejím hlase ironii. „Píšu články do školního časopisu,“ odpověděla jsem tiše. „Aha,“ odvětila máma suše a obrátila pozornost zpět k Janě.

Po letech jsem si uvědomila, že celý život běžím za něčím, co nikdy nedostanu – za uznáním a láskou svých rodičů. Když mi bylo třicet, Jana se vdávala. Na svatbě všichni oslavovali její štěstí. Já seděla stranou a dívala se na ni – krásnou nevěstu obklopenou rodinou i přáteli. Máma ke mně přišla jen proto, aby mi řekla: „Pomoz s dortem.“

Po svatbě jsme s Janou seděly venku na lavičce. Poprvé za dlouhou dobu jsme byly samy. „Víš, Leni,“ začala opatrně Jana, „já vím, že to pro tebe nebylo doma lehké.“ Podívala se mi do očí a já v nich viděla smutek i výčitky. „Mrzí mě to…“

Nevěděla jsem, co říct. Tolik let bolesti nešlo smýt jednou větou omluvy. Ale poprvé jsem cítila, že někdo vidí i mě.

Dnes je mi třicet pět let a stále hledám cestu k sobě samé. Učím se mít ráda takovou, jaká jsem – i když to znamená jít proti všemu, co mi kdy doma říkali. Pořád mám strach z odmítnutí, ale už vím, že moje hodnota nezávisí na tom, co si o mně myslí máma nebo táta.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Dá se naučit milovat druhé i sebe sama, když vás nikdy nikdo nemiloval? Nebo je člověk navždy poznamenaný tím, co mu rodina nedala?

Co myslíte vy? Dá se prolomit ten kruh? Má cenu ještě bojovat o uznání rodičů – nebo je lepší najít sílu v sobě?