Moje dcera si bere našeho vrstevníka: Dilema rodičů ve 43 letech
«Mami, tati, mám pro vás novinku,» začala Anna, když jsme seděli u stolu v naší malé kuchyni. Její oči zářily nadšením, ale já jsem cítila, jak se mi srdce sevřelo. «Chci vám představit svého snoubence.»
Srdce mi poskočilo a v hlavě mi proběhla celá řada otázek. «Snoubence?» zopakovala jsem nevěřícně. «Ale vždyť jsi nám o žádném klukovi ani neřekla!»
Anna se jen usmála a pokrčila rameny. «Chtěla jsem si být jistá, než vám ho představím. Jmenuje se Tomáš a je úžasný.»
Můj manžel Petr se na mě podíval s výrazem, který říkal všechno. Byli jsme zaskočení. «A kolik je mu let?» zeptal se Petr opatrně.
Anna se na chvíli zarazila, ale pak odpověděla: «Je mu 45.»
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi podlomila kolena. «45? To je skoro stejně jako my!» vykřikla jsem, aniž bych si uvědomila, že můj hlas zní ostřeji, než jsem zamýšlela.
Anna se zamračila. «Věk je jen číslo, mami. Milujeme se a to je to nejdůležitější.»
Petr se snažil zachovat klid. «Anni, víš, že tě máme rádi a chceme pro tebe jen to nejlepší. Ale tohle je velký krok. Jsi si jistá, že je to to, co chceš?»
Anna přikývla s odhodláním v očích. «Ano, jsem si jistá. Tomáš je pro mě ten pravý.»
Následující týdny byly plné napětí a nevyřčených slov. S Petrem jsme se snažili pochopit Annu a její rozhodnutí, ale bylo to těžké. Každý večer jsme o tom diskutovali v ložnici, když jsme si mysleli, že nás Anna neslyší.
«Co když si zničí život?» ptal se Petr zoufale.
«Nevím,» odpověděla jsem tiše. «Ale musíme jí věřit. Je dospělá a má právo dělat svá rozhodnutí.»
Jednoho dne nás Anna pozvala na večeři k Tomášovi domů. Byla jsem nervózní a Petr také. Když jsme dorazili, Tomáš nás přivítal s úsměvem a pevně nám potřásl rukou.
«Jsem rád, že vás konečně poznávám,» řekl upřímně.
Večeře probíhala v napjaté atmosféře. Tomáš byl milý a zdvořilý, ale já jsem nemohla přestat myslet na ten věkový rozdíl. Jak může někdo tak starý rozumět mé dceři?
Po večeři jsme seděli v obývacím pokoji a povídali si. Tomáš nám vyprávěl o své práci a zálibách. Byl inteligentní a měl smysl pro humor, ale stále jsem měla pochybnosti.
Když jsme se vraceli domů, Petr mě vzal za ruku. «Co si o něm myslíš?» zeptal se.
«Nevím,» odpověděla jsem upřímně. «Je milý, ale pořád mám strach o Annu.»
Čas plynul a svatba se blížila. Anna byla šťastná a to bylo pro nás důležité. Ale stále jsem měla pocit, že něco není v pořádku.
Jednoho večera jsem se rozhodla promluvit si s Annou otevřeně. Sedly jsme si spolu na pohovku a já jí řekla o svých obavách.
«Mami,» začala Anna jemně, «chápu, že máš strach. Ale Tomáš mě opravdu miluje a já jeho taky. Vím, že je starší, ale to neznamená, že nemůžeme být šťastní.»
Podívala jsem se jí do očí a viděla jsem tam odhodlání i lásku. «Chci jen, abys byla šťastná,» řekla jsem nakonec.
Svatba byla nádherná. Anna zářila ve svatebních šatech a Tomáš vypadal šťastněji než kdy jindy. Když jsem je viděla tančit spolu na parketu, uvědomila jsem si, že možná opravdu našla svou cestu.
Ale stále mi v hlavě zněla otázka: Udělali jsme dobře, že jsme ji nechali jít svou cestou? Nebo jsme měli bojovat víc za to, co jsme považovali za správné? Možná nikdy nenajdu odpověď.