„Spakuj kufry a přijeď hned!“ – Jak mi tchyně rozbila život a já hledala cestu zpět k sobě

„Spakuj kufry a přijeď hned! Slyšíš mě, Hanko? Potřebuju tě tady!“ Její hlas zněl v telefonu ostře jako nůž. Stála jsem v kuchyni, v ruce lžičku s dětskou kaší, a dívala se na svého tříměsíčního syna Filípka, jak spokojeně žvatlá v postýlce. V tu chvíli jsem měla chuť rozbrečet se nebo rozbít telefon o zeď. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Ano, paní Miluše.“

Tak začal můj nový život – život pod dohledem tchyně. Miluše, manželova matka, byla vždycky rázná žena. Všichni v rodině ji respektovali, možná až báli. Když jsem si brala Petra, věděla jsem, že s ní budu muset vycházet. Ale netušila jsem, že po narození Filípka se z ní stane generál naší domácnosti.

První dny po porodu byly těžké. Byla jsem unavená, nejistá a potřebovala jsem klid. Místo toho mi Miluše každý den volala a radila: „Nedávej mu tolik mléka! Musíš ho víc balit! Takhle ho rozmazlíš!“ Petr byl v práci dlouho do večera a já zůstávala sama s dítětem a s jejím hlasem v hlavě.

Jednoho dne zazvonila u dveří. Bez ohlášení. „Přišla jsem ti pomoct,“ oznámila a už si sundávala kabát. Začala přerovnávat skříně, vyhazovat moje oblíbené hrníčky („Tohle je kýč!“), a dokonce mi přestavila postýlku. „Takhle to má být správně,“ řekla nekompromisně.

Večer jsem Petrovi šeptala do tmy: „Musíš jí něco říct. Já už to nezvládám.“ On jen povzdechl: „Víš, jaká je. Myslí to dobře.“

Ale já jsem věděla, že to dobře není. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek i bezmoc. Když Filípek plakal, Miluše mi ho brala z náruče: „Ty ho neumíš uklidnit. Dej mi ho.“ Připadala jsem si jako neschopná matka.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Miluše prohlásila: „Hanko, měla bys začít chodit do práce. Doma tě to ničí.“ Petr mlčel. Já měla slzy na krajíčku. „A kdo bude s Filípkem?“ zeptala jsem se tiše.

„Já samozřejmě,“ odpověděla s úsměvem.

V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco neudělám, přijdu nejen o syna, ale i o sebe samu.

Začala jsem hledat pomoc. Mluvila jsem s kamarádkami, četla články o hranicích v rodině. Ale nejvíc mi pomohla moje maminka. Jedno odpoledne přijela na návštěvu a viděla mě uplakanou v kuchyni.

„Haničko, musíš si stát za svým. Je to tvůj život, tvoje dítě,“ řekla pevně.

Druhý den ráno jsem sebrala odvahu. Když Miluše opět přišla bez ohlášení, postavila jsem se jí do cesty: „Paní Miluše, vážím si vaší pomoci, ale potřebuju prostor být mámou po svém. Prosím vás, respektujte to.“

Ztuhla. Chvíli bylo ticho, které by se dalo krájet. Pak jen odsekla: „Tak dobře.“ A odešla.

Petr byl překvapený. Večer jsme se pohádali. „Proč jsi na mámu taková? Vždyť nám chce pomoct!“ křičel.

„Ale já nechci její pomoc za každou cenu! Chci být matkou svému synovi!“ brečela jsem.

Následující týdny byly napjaté. Miluše mi volala méně často, ale cítila jsem její chlad. Petr byl odtažitý. Připadala jsem si sama proti všem.

Jednou večer jsem seděla u Filípkovy postýlky a hladila ho po vláskách. Přemýšlela jsem: Je možné být dobrou snachou, manželkou i matkou najednou? Nebo musím vždycky někoho zklamat?

Začala jsem chodit na procházky s Filípkem sama, volala kamarádkám a pomalu nacházela zpět sama sebe. S Petrem jsme si nakonec promluvili otevřeněji než kdy dřív. Řekla jsem mu všechno – o svých pocitech, strachu i bolesti.

„Chci být tvoje žena a Filípkova máma. Ale potřebuju tvou podporu,“ řekla jsem mu.

Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsme byli zase spolu – ne proti sobě.

Dnes už je to lepší. S Miluší máme jasně nastavené hranice – někdy je to těžké, ale snažíme se respektovat jedna druhou. Nejsem dokonalá snacha ani dokonalá matka. Ale učím se být sama sebou.

Někdy si večer sednu do ticha a ptám se sama sebe: Dá se vůbec žít v české rodině bez konfliktů? A kolik toho musí žena obětovat, aby byla šťastná? Co myslíte vy?