Po deseti letech se vrátil s prázdnýma rukama. Mám mu odpustit? Děti ho nechtějí ani vidět.

„Mami, co tady dělá?“ ozvalo se z chodby, když jsem otevřela dveře a spatřila ho stát na prahu. Petr. Muž, který před deseti lety odešel, aniž by se ohlédl. Muž, který mi rozerval srdce na kusy a nechal mě samotnou s dvěma malými dětmi v paneláku na Jižním Městě. Teď tu stál, v očích měl strach i naději, v ruce žádný kufr, jen igelitku z Tesca. Vypadalo to, jako by zestárl o dvacet let.

„Ahoj, Jano… můžu na chvíli dovnitř?“ Jeho hlas byl tichý, skoro jsem ho nepoznávala. V tu chvíli jsem měla chuť mu zabouchnout dveře před nosem. Ale něco ve mně mě donutilo ustoupit a pustit ho dál. Možná zvědavost, možná staré city, možná jen únava z věčného boje.

Za ním se vynořil Tomáš, náš starší syn. Už je mu sedmnáct. „Co chceš? Tys nás přece opustil! Proč ses vůbec vracel?“ vyštěkl na něj. V jeho očích byla bolest i vztek, které jsem znala až moc dobře – byly to ty samé pocity, které jsem v sobě dusila celé roky.

Petr se posadil na kraj pohovky, ruce složené v klíně. „Vím, že jsem vám ublížil. Vím to moc dobře. Ale… všechno, co jsem hledal, jsem nenašel. A teď nemám kam jít.“

Vzpomněla jsem si na ten den před deseti lety. Bylo jaro, voněly šeříky a já věřila, že jsme šťastná rodina. Pak přišel domů dřív z práce, sbalil si věci a řekl: „Musím to udělat, Jano. Musím jít za tím, co cítím.“ Neptala jsem se na detaily. Věděla jsem jen to, že je v tom jiná žena – nějaká Lucie z jeho práce. Zůstala jsem sama s dětmi a s prázdnotou v bytě.

První měsíce byly peklo. Malá Anička se ptala každé ráno: „Kdy přijde táta?“ Tomáš začal být uzavřený, přestal chodit na fotbal a začal se rvát ve škole. Já jsem brečela do polštáře a snažila se přežít každý den. Pomáhala mi mamka a sousedka paní Novotná, která mi nosila koláče a říkala: „Janičko, musíš být silná kvůli dětem.“

Časem jsme si zvykli žít bez něj. Naučila jsem se opravovat kapající kohoutek i měnit pojistky. Děti vyrostly, já našla práci v knihovně a začala znovu dýchat. Petr mi občas poslal alimenty – někdy přišly včas, někdy vůbec. O dětech se nezajímal.

A teď tu seděl v našem obýváku a prosil o druhou šanci.

„A co Lucie?“ zeptala jsem se tiše.

Sklopil oči. „Odešla ode mě před půl rokem. Prý už mě nemůže vystát.“

Tomáš se zasmál hořce: „Takže když tě vyhodila milenka, vzpomněl sis na nás? To je fakt dojemný.“

Anička stála u dveří do pokoje a mlčela. Bylo jí třináct a měla oči plné slz.

„Jano… vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale nemám kam jít. Ztratil jsem práci i byt… Prosím tě… aspoň na pár dní…“

V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky samoty i bolesti. Na to, jak jsem dětem vysvětlovala, proč táta nepřišel na besídku nebo proč jim neposlal dárek k narozeninám. Na to, jak jsem si zakazovala nenávist i lásku zároveň.

„Mami, jestli ho tu necháš, já odcházím,“ řekl Tomáš rozhodně.

„Aničko?“ obrátila jsem se na dceru.

„Já… já nevím…“ zašeptala.

Petr seděl shrbený a vypadal menší než kdy dřív.

„Jano… vím, že jsem všechno zkazil. Ale už nemám nikoho jiného.“

Cítila jsem v sobě rozpor – soucit i hněv, únavu i touhu po klidu. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem si přála slyšet jeho hlas za dveřmi… A teď tu byl – zlomený a bezmocný.

„Můžeš tu zůstat… ale jen na pár dní,“ řekla jsem nakonec tiše.

Tomáš práskl dveřmi svého pokoje a Anička se rozplakala.

Ten večer jsme seděli mlčky u stolu – já, Petr a Anička. Tomáš odmítl přijít na večeři. Petr se pokusil navázat rozhovor: „Aničko… jak se máš ve škole?“

„To tě teď zajímá?“ vyjela na něj dcera a utekla do pokoje.

Zůstali jsme sami. „Jano… já vím, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív… ale aspoň trochu bych chtěl napravit to, co jsem pokazil.“

Dívala jsem se na něj a přemýšlela: Je možné odpustit člověku, který vás zradil? Je možné začít znovu po tolika letech bolesti?

Druhý den ráno mi Tomáš oznámil: „Jdu k babičce. Nechci ho tady vidět.“

Anička byla celá den zamlklá.

Petr mi pomáhal s nákupem i domácností, snažil se být užitečný – ale mezi námi viselo ticho plné nevyřčených slov.

Večer jsme seděli u televize a Petr najednou řekl: „Jano… kdybys chtěla… můžu odejít hned.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich lítost i strach.

„Nevím, co je správné,“ odpověděla jsem upřímně.

Teď tu sedím u okna a dívám se na noční Prahu. V hlavě mi běží tisíc otázek: Mám mu odpustit? Nebo ho poslat pryč? Co byste udělali vy? Dá se vůbec napravit tolik let bolesti jedním návratem?