Můj muž mě srovnává s jinou ženou: Proč nevidí, co všechno pro naši rodinu dělám?

„Proč nemůžeš uvařit něco pořádného, jako to dělá Lenka? Vždyť ona má taky dvě děti a zvládá to!“ slyším z kuchyně hlas svého muže Petra. Jeho slova mě bodají jako jehly. Stojím u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vím, že bych měla něco říct, ale místo toho jen mlčím a snažím se zhluboka dýchat.

Petr poslední dobou pořád mluví o Lence, manželce svého kolegy Tomáše. Prý vaří domácí knedlíky, každý den peče koláče a jejich byt je vždycky jako ze škatulky. Já mám pocit, že se sotva držím nad vodou. Pracuju na poloviční úvazek v knihovně, abych mohla být odpoledne doma s dětmi – osmiletou Klárkou a pětiletým Matějem. Každý den je to kolotoč: školka, škola, úkoly, kroužky, nákupy, vaření, praní…

„Mami, kde mám čisté tričko?“ volá Klárka z pokoje. „Hned ti ho donesu!“ odpovídám a rychle vytahuju prádlo ze sušičky. V tu chvíli slyším Petra, jak si něco nespokojeně mumlá pod vousy. „To snad není možný…“

Večer sedíme u stolu. Petr mlčí a jen se šťourá v talíři. „Tohle je zase co? Vždyť to je suchý jak troud,“ utrousí nakonec. Klárka se na mě podívá a já vidím v jejích očích otázku: Proč je táta tak zlý? Matěj si toho naštěstí nevšímá a cpe se těstovinami.

Po večeři se zavřu v koupelně a konečně nechám slzy téct. Připadám si jako selhání. Proč nejsem jako Lenka? Proč nezvládám všechno tak dokonale? Ale pak si vzpomenu na včerejší večer, kdy jsme s dětmi stavěli bunkr z dek a smáli se až do usnutí. Nebo na to, jak jsem Klárce pomohla s referátem o Karlu IV., i když jsem byla úplně vyčerpaná.

Jednou večer, když děti už spí, najdu v sobě odvahu a řeknu Petrovi: „Myslíš si, že Lenka je šťastná? Že je všechno tak dokonalé, jak to vypadá?“ Petr pokrčí rameny: „Aspoň si nestěžuje a Tomáš si ji chválí.“

„A ty víš, co se děje za jejich dveřmi? Víš, že Lenka mi jednou volala v slzách, že už nemůže? Že Tomáš jí nikdy nepomůže s dětmi ani s domácností? Že je pořád sama?“

Petr chvíli mlčí. „To jsem nevěděl…“

„Nikdo neví, co se děje v cizích rodinách. Každý máme svoje starosti. Já bych taky chtěla mít víc času na vaření nebo na úklid, ale někdy prostě nemůžu. Snažím se být dobrou mámou i manželkou, ale nejsem robot.“

Petr se na mě chvíli dívá a pak jen tiše řekne: „Promiň.“

Ale omluva nestačí. Rána zůstává. Druhý den ráno si všimnu, že Petr připravil dětem snídani. Je to maličkost, ale pro mě znamená hodně.

Začínám si víc vážit sama sebe. Přestávám sledovat dokonalé domácnosti na Instagramu a místo toho si užívám chvíle s dětmi – i když máme doma někdy nepořádek a večeře není podle kuchařky.

Jednou večer mi Klárka šeptne: „Mami, ty jsi nejlepší maminka na světě.“ A já vím, že tohle je důležitější než všechny knedlíky světa.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč mají lidé potřebu nás pořád srovnávat? Proč nevidí to dobré, co máme doma? Co myslíte vy – dá se vůbec žít bez srovnávání s ostatními?