Moje tchyně udělala všechno pro to, aby zničila naši rodinu – ale nakonec přišla o syna

„Tohle už dál nevydržím, Honzo! Tvoje máma mi dneska zase řekla, že jsem neschopná matka a že bych měla nechat vychovávání na ní. Už nevím, co mám dělat!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucíma rukama a malá Anička se mě držela za sukni. Honza stál u dveří, mlčel a díval se do země. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem na všechno sama.

Když jsme se s Honzou před pěti lety brali, byla jsem přesvědčená, že jeho rodina mě přijme. Vždyť jsem byla ta „hodná holka z vedlejší vesnice“, která nikdy nevyčnívala. Ale moje tchyně, paní Novotná, měla jiné plány. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. „Honza potřebuje ženu, která bude mít ambice, ne nějakou učitelku v mateřské školce,“ říkávala s úšklebkem.

Zpočátku jsem její poznámky přehlížela. Říkala jsem si, že je to jen zvyk a že si na mě časem zvykne. Jenže místo toho se její útoky stupňovaly. Každou návštěvu u nich doma jsem odcházela s pocitem méněcennosti. „Podívej se na tu polévku, co jsi uvařila. Moje maminka by nikdy takovou břečku neservírovala,“ rýpla si jednou před celou rodinou. Honza jen rozpačitě mlčel.

Když se nám narodila Anička, doufala jsem, že se všechno změní. Ale tchyně začala být ještě horší. Neustále mi radila, jak mám malou oblékat, krmit, kdy ji mám ukládat ke spánku. „Ty vůbec nevíš, co děláš. Já jsem vychovala tři děti a všechny jsou úspěšné,“ opakovala pořád dokola. Jednou dokonce přišla do našeho bytu bez ohlášení a začala mi přerovnávat skříně s dětským oblečením.

Honza byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Vždycky říkal: „Víš, jaká je máma. Nech to být.“ Jenže já už to nechtěla nechat být. Začala jsem mít noční můry, bála jsem se každého telefonátu od ní. Jednou večer jsem slyšela, jak Honza šeptá do telefonu: „Mami, prosím tě, nech toho už.“ Ale ona nepřestávala.

Jednoho dne přišla rána pod pás. Tchyně si mě pozvala k sobě domů a řekla mi do očí: „Víš, že Honza měl před tebou lepší dívku? Ta by mu nikdy nedovolila takhle upadnout.“ V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale kvůli Aničce jsem zůstala.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit mezi lidi, bála jsem se cokoliv říct nebo udělat špatně. Honza si toho všiml až ve chvíli, kdy mě našel večer plakat v koupelně. „Co ti zase udělala?“ zeptal se tiše.

„Já už nemůžu dál,“ vzlykala jsem. „Buď budeš stát za mnou, nebo to skončí.“

To byl zlomový okamžik. Honza poprvé v životě řekl své matce jasné NE. Zavolal jí a řekl: „Mami, jestli nepřestaneš zasahovat do našeho života, přestanu s tebou mluvit.“ Tchyně to nesla těžce. Začala nám posílat dlouhé zprávy plné výčitek a obviňování. Psala Honzovi: „Ztrácíš rodinu kvůli té ženské! Ona tě manipuluje!“

Ale tentokrát Honza vydržel. Přestal jezdit k rodičům na nedělní obědy, přestal odpovídat na její výhrůžky a prosby. Bylo to těžké období – pro něj i pro mě. Anička se ptala: „Proč už nechodíme k babičce?“ A já jí musela vysvětlit, že někdy i dospělí dělají chyby.

Tchyně se snažila získat Honzu zpět všemi možnými způsoby – dokonce poslala dopis na ředitelství mé školky s anonymní stížností na mou práci! Ředitelka mě zavolala do kanceláře a já tam seděla s pocitem totálního ponížení. Naštěstí mi věřila a celou věc smetla ze stolu.

Po několika měsících ticha přišel dopis od tchyně – tentokrát adresovaný přímo mně: „Doufám, že jsi šťastná. Zničila jsi naši rodinu.“ Četla jsem ta slova a poprvé necítila vztek ani smutek – jen úlevu.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy jsme s Honzou přerušili kontakt s jeho matkou. Není to jednoduché – někdy mám pocit viny, někdy lítosti. Ale když vidím Aničku spokojenou a Honzu konečně šťastného, vím, že jsme udělali správné rozhodnutí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč někteří lidé nedokážou přijmout štěstí svých blízkých? A stálo to všechno opravdu za to? Co byste udělali vy na mém místě?