Zelená od závisti: Moje bitva s otčímovou zaujatostí na sestřině svatbě

„Proč jsi mi nikdy neřekl, že nejsem tvoje?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v kuchyni a sledovala, jak otčím pečlivě balí svatební dar pro moji sestru Kláru. V jeho očích se mihlo překvapení, možná i smutek, ale rychle se vrátil ke svému obvyklému klidu. „Ty jsi vždycky byla moje holka, Markéto,“ odpověděl tiše. Ale v tu chvíli jsem mu nevěřila ani slovo.

Vyrůstala jsem v malém bytě na pražském sídlišti. Máma se s tátou rozvedla, když mi byly tři roky, a brzy si našla nového muže – Petra. Od začátku jsem ho zbožňovala. Vozil mě na kole do školky, četl mi pohádky a učil mě jezdit na bruslích. Když se narodila Klára, byla jsem nadšená, že mám sestru. Ale už tehdy jsem cítila, že mezi nimi je něco zvláštního – neviditelná nit, která je spojovala jinak než mě s Petrem.

Pravdu o svém původu jsem se dozvěděla náhodou v devíti letech. Slyšela jsem mámu šeptat do telefonu: „Petr ji má rád, ale víš, že není jeho.“ Tenkrát jsem to nechápala. Když jsem se zeptala mámy, rozplakala se a řekla mi pravdu. Petr mě objal a slíbil, že pro něj budu vždycky jeho dcera. A já tomu chtěla věřit.

Roky plynuly a naše rodina fungovala. Jenže s Klárou bylo všechno jednodušší. Dostávala lepší dárky k narozeninám, Petr jí odpouštěl průšvihy, které by mně nikdy neprošly. Máma mě uklidňovala: „To si jen namlouváš.“ Ale já to cítila pokaždé, když Klára dostala nový mobil a já jen tričko z výprodeje.

Když Klára oznámila zásnuby s Honzou, Petr byl v sedmém nebi. Okamžitě začal plánovat svatbu, půjčil si peníze na hostinu v luxusní restauraci a dokonce koupil Kláře šaty za dvacet tisíc. Mně řekl: „Ty budeš svědkyně, Markétko. To je důležitá role.“ Ale já věděla, že pro něj je důležitá jen Klára.

Den svatby byl jako zlý sen. Všichni pobíhali kolem Kláry, obdivovali její šaty a účes. Petr ji držel za ruku a šeptal jí do ucha povzbudivá slova. Mně sotva věnoval pohled. Když přišlo na proslovy, Petr dojatě mluvil o tom, jak je pyšný na svou dceru – a ani jednou nezmínil mě. Seděla jsem u stolu s bratranci a dusila v sobě slzy.

Po obřadu jsem šla ven na cigaretu. Připojila se ke mně teta Jana: „Neboj se, Markétko. On tě má rád po svém.“ Jenže já už tomu nevěřila. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč nejsem dost dobrá? Proč mě nikdy neviděl tak jako Kláru?

Večer jsem se opila vínem a rozhodla se Petrovi všechno říct. Našla jsem ho u baru s kamarády. „Tati,“ oslovila jsem ho poprvé po letech tím slovem, „proč jsi dneska ani jednou neřekl, že máš dvě dcery?“ Ztichl celý bar. Petr se na mě podíval a v očích měl slzy: „Markéto, já… Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi celý život,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Klára přišla za mnou později do pokoje. „Vím, že to není fér,“ řekla tiše. „Ale on tě má rád. Jen… jinak.“

Celou noc jsem nespala a přemýšlela o tom, co znamená být součástí rodiny. Je to krev? Nebo láska? A proč ta láska někdy bolí víc než cizí nenávist?

Dnes už vím, že závist je jako jed – pomalu tě rozežírá zevnitř. Ale taky vím, že rodina není dokonalá a každý v ní hledá své místo. Možná nikdy nebudu pro Petra tou pravou dcerou, ale pořád mám právo cítit bolest i lásku.

A tak se ptám: Je možné odpustit někomu, kdo vás miluje méně než jiného? Nebo je lepší odejít a najít si vlastní cestu? Co byste udělali vy?