Moje dcera mi každý měsíc posílá peníze: Prosí mě, abych to jejímu manželovi nikdy neřekla. Co byste dělali na mém místě?

„Mami, prosím tě, hlavně to nikdy neříkej Petrovi. On by to nepochopil…“ Její hlas zněl naléhavě, skoro až zoufale. Seděla jsem v kuchyni u starého stolu, prsty svírala hrnek s čajem a dívala se na blikající notifikaci v mobilu: „Připsána platba 5 000 Kč.“ Už třetí měsíc za sebou mi dcera poslala peníze. A pokaždé stejná prosba – mlčet před jejím mužem.

Když jsem byla mladá, nikdy by mě nenapadlo, že skončím sama. Můj muž, Milan, odešel, když byla Klára ještě v plenkách. Prý „potřebuje svobodu“. Zůstala jsem v našem malém domku v Kladně, bez příbuzných, bez přátel. Jen s tou malou holčičkou, která se na mě dívala s obrovskýma očima a věřila mi, že všechno zvládnu. Dřela jsem ve fabrice, brala noční směny, abych ji uživila. Nikdy jsem si nestěžovala. Klára byla moje všechno.

Teď je dospělá, má práci v Praze a vdala se za Petra. On je z dobré rodiny – jeho rodiče mají firmu a vždycky se na mě dívali trochu svrchu. Klára se snažila zapadnout do jejich světa: chodila na golf, nosila drahé šaty, smála se jejich vtipům o „sockách z Kladna“. Já jsem tam nikdy nepatřila.

Jednou večer mi Klára zavolala. „Mami… já už to nevydržím. Petr pořád říká, že jeho rodiče jsou jediní, kdo nám kdy pomohli. Ale já vím, co jsi pro mě obětovala ty. Chci ti každý měsíc něco posílat. Jen… prosím tě, nesmí se to dozvědět.“

Byla jsem dojatá i zaskočená. Vždyť ona má teď vlastní rodinu! Ale když jsem viděla ty peníze na účtu, poprvé po letech jsem si mohla koupit nové boty a zaplatit si léky bez toho, abych musela počítat každou korunu. Jenže s každou další platbou rostl i můj strach. Co když to Petr zjistí? Co když se pohádají? Nebo mě začne nenávidět?

Jednou jsem šla do lékárny a potkala tam paní Novotnou, sousedku. „Tak co Klárka? Ještě pořád je v Praze? A pomáhá ti?“ zeptala se bezelstně. Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů a zamumlala něco o tom, že je moc zaměstnaná. Lhala jsem. Poprvé v životě jsem se za to styděla.

O týden později přijela Klára na návštěvu. Seděly jsme spolu u stolu a ona mi vyprávěla o tom, jak Petr plánuje koupit nové auto a jak jeho matka chce jet na dovolenou do Chorvatska. „A co ty?“ zeptala jsem se opatrně. „Jsi šťastná?“

Klára se na chvíli odmlčela a pak šeptla: „Nevím… Někdy mám pocit, že žiju cizí život.“

Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že může být kýmkoli chce. Ale místo toho jsem jen přikývla a mlčela. Věděla jsem, že kdyby Petr zjistil pravdu o těch penězích, byl by to konec jejich manželství. On je hrdý a nikdy by nepřiznal, že jeho žena podporuje vlastní matku za jeho zády.

Jednou večer mi volal Petr. „Dobrý den, paní Nováková. Klára říkala, že jste nemocná. Potřebujete něco?“ Jeho hlas byl chladný a odměřený. „Ne, děkuju… všechno zvládám,“ zalhala jsem znovu.

Po tom hovoru jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jestli je správné žít ve lži kvůli klidu v rodině. Vždyť Klára riskuje všechno – kvůli mně! A já? Jen mlčím a přijímám peníze jako nějaký žebrák.

Nedávno mi Klára napsala zprávu: „Mami, promiň… Petr začal být podezřívavý. Musíme být opatrnější.“ V tu chvíli mi došlo, jak moc ji to tíží.

Možná bych měla Petrovi říct pravdu? Nebo mám dál mlčet a chránit dceru před jeho hněvem? Každý měsíc mi hlavou běží stejná otázka: Je správné přijímat pomoc od vlastní dcery za cenu lži?

Co byste dělali na mém místě? Mlčeli byste kvůli klidu v rodině? Nebo byste riskovali pravdu?