Jméno, které nesmíme zapomenout: Bitva za rodinnou tradici v srdci naší rodiny

„To nemyslíš vážně, Petro!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak se v kuchyni rozléhá jeho hlas. „Mami, prosím tě, už to neřeš. S Janou jsme se rozhodli, že malý bude Matěj. Prostě to tak cítíme.“ Jeho slova mě bodla jako nůž. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždyť jsme si přece slíbili, že jméno mého otce – František – bude žít dál!

Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka sedávala dědovi Františkovi na klíně. Vyprávěl mi o tom, jak přežil válku, jak stavěl náš dům vlastníma rukama a jak vždycky říkal: „Jméno je víc než slovo. Je to odkaz.“ Když jsem pak sama měla děti, byla jsem pyšná, že můj syn Petr nese jeho jméno jako druhé. A teď? Teď mám pocit, že všechno, co jsme budovali, mizí v nenávratnu.

„Mami, chápeš vůbec, jak je těžké žít s tímhle tlakem?“ ozvala se Jana tiše, ale pevně. „Chceme Matěje vychovávat podle sebe. Nechceme mu dávat břemeno minulosti.“

„Břemeno?“ zasyčela jsem. „Tohle není břemeno! To je čest! Vždyť František byl člověk, na kterého by byl každý pyšný!“

Petr se na mě podíval pohledem, který jsem u něj neznala. „Mami, já vím, že děda byl skvělý. Ale já nejsem on. A Matěj taky nebude. Chci, aby měl šanci být sám sebou.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mě zradili oba. Jako by mi někdo vyrval kus srdce. Odešla jsem do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Slzy mi tekly po tvářích a v hlavě mi zněla jediná otázka: Kde jsme udělali chybu?

Celé týdny jsem chodila jako tělo bez duše. V práci v knihovně jsem nebyla schopná soustředit se na katalogizaci knih. Kolegové si šeptali za mými zády a já věděla proč – všichni věděli, jak moc pro mě rodinné tradice znamenají.

Jednou večer mi zavolala sestra Alena. „Maruško, musíš to pustit,“ řekla mi do telefonu. „Děti mají právo na vlastní život.“

„Ale co když zapomenou? Co když už nikdy nikdo nebude vědět, kdo byl František?“ vzlykla jsem.

„To není o jménu,“ odpověděla Alena tiše. „To je o tom, co jim o něm povíš. O příbězích, které jim předáš.“

Zavěsila jsem a dlouho seděla v tichu. Možná má pravdu. Ale stejně mě to bolelo.

Když se Matěj narodil, šla jsem do porodnice s těžkým srdcem. Petr mě objal a já cítila jeho nervozitu. Jana ležela bledá na posteli a v náručí držela malého kluka zabaleného v modré dece.

„Mami,“ řekl Petr tiše, „chceš si ho pochovat?“

Vzala jsem Matěje do náruče a podívala se mu do očí. Byly tmavé jako oči mého otce. Najednou jsem ucítila zvláštní klid. Možná opravdu nezáleží na tom, jaké má jméno.

Doma jsem začala psát dopisy Matějovi – o Františkovi, o tom, jaký byl člověk, co všechno dokázal a co pro mě znamenal. Schovávám je do krabice pod postelí a doufám, že až bude větší, přečte si je a pochopí.

Jednou večer přišel Petr s Janou na návštěvu. Seděli jsme u stolu a pili čaj. Najednou Petr řekl: „Mami, víš… možná jsme měli být citlivější. Ale chtěli jsme začít novou kapitolu.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu necítila zlost. „Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale slib mi jedno – nikdy nezapomeňte na to, odkud pocházíte.“

Petr přikývl a Jana se usmála. V tu chvíli jsem pochopila, že tradice nejsou jen o jménech – jsou o lásce a příbězích, které si předáváme.

A tak se ptám: Je důležitější zachovat jméno, nebo dát dětem svobodu volby? Co byste udělali vy?