Život s tátou, zatímco bratr si budoval svůj svět: A pak přišla závěť, která všechno změnila

„To není fér! Proč vždycky všechno dostane Tomáš?“ křičela jsem na tátu, zatímco jsem v kuchyni utírala ruce do zástěry. Táta seděl shrbený u stolu, jeho tvář byla unavená a pohled upřený do prázdna. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout mou bezmoc.

„Prosím tě, Kláro, už toho nech. Tomáš má taky svoje starosti,“ odpověděl tiše táta a já v jeho hlase slyšela únavu, která se za poslední roky stala jeho stálým společníkem. Ale já měla pocit, že moje starosti nikoho nezajímají.

Byla jsem ta starší. Ta, co zůstala doma, když máma zemřela na rakovinu. Ta, co se vzdala vysoké školy v Brně, aby mohla vařit, prát a hlavně – být tady pro tátu. Tomáš? Ten si žil svůj život v Praze, vystudoval práva a teď měl vlastní advokátní kancelář. Domů jezdil jen na Vánoce a někdy ani to ne.

Pamatuju si, jak jsme byli malí. Tomáš byl vždycky ten oblíbený. Táta mu fandil ve fotbale, máma mu pekla bábovku jen pro něj. Já byla ta „rozumná“, co se má přizpůsobit. Ve škole jsem byla šedá myš, ale aspoň tam mě nikdo neponižoval kvůli tomu, jak vypadám nebo co mám na sobě. Tomáš mě doma často zesměšňoval – kvůli brýlím, kvůli tomu, že jsem tlustá, kvůli tomu, že mě nebaví sport.

Když máma odešla, všechno se změnilo. Táta se uzavřel do sebe a já musela převzít domácnost. Bylo mi osmnáct a místo maturitního plesu jsem vařila polévku a prala povlečení. Tomáš tehdy odjel do Prahy a už se nikdy nevrátil na delší dobu.

Roky plynuly. Táta stárnul a já s ním. Každý den jsem mu vařila oběd, chodila s ním k lékaři a večer jsme spolu sledovali zprávy. Někdy jsme si povídali o mámě nebo o tom, jaké to bylo dřív. Ale nikdy jsme nemluvili o Tomášovi – jako by byl jen stín v našem domě.

Jednoho dne mi táta řekl: „Kláro, až tu nebudu… postarej se o dům.“ Vzala jsem to jako samozřejmost. Vždyť kdo jiný by měl dům zdědit? Byla jsem tu celou dobu. Dům byl můj domov, moje útočiště i moje vězení.

Pak přišel ten den. Táta zemřel v noci ve spánku. Byla jsem u něj ráno první – držela jsem ho za ruku a brečela jako malá holka. Tomáš přijel až odpoledne. Objal mě rozpačitě a pak začal řešit pohřeb s chladnou efektivitou právníka.

Po pohřbu jsme seděli v obýváku s notářkou paní Novotnou. Byla to starší paní s přísným pohledem přes brýle. Otevřela obálku se závětí a začala číst:

„Já, Jan Dvořák… odkazuji svůj rodinný dům svému synovi Tomáši Dvořákovi…“

Zbytek už jsem neslyšela. Srdce mi bušilo až v krku. „To není možné,“ zašeptala jsem.

Tomáš se na mě podíval s výrazem, který jsem neuměla přečíst – snad lítost, snad vítězství? „Kláro… já nevěděl…“ začal.

„Nech si to,“ vyštěkla jsem a vyběhla z místnosti.

Celé týdny jsem chodila po domě jako tělo bez duše. Každý kout mi připomínal tátu – jeho oblíbené křeslo, hrnek na kávu s nápisem „Nejlepší táta“. A teď to všechno patřilo Tomášovi.

Jednoho večera přišel Tomáš za mnou do kuchyně. „Kláro, nechci tě vyhazovat… můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít.“

„To není o tom,“ řekla jsem tiše. „Já tu byla celou dobu. Ty jsi měl svůj život… já měla jen tátu a tenhle dům.“

Tomáš si povzdechl: „Víš, táta mi psal dopisy… chtěl, abych měl pocit, že někam patřím. Prý jsi silnější než já.“

Zasmála jsem se hořce: „Silnější? Nebo jen zvyklá být poslední?“

Následující týdny byly plné hádek i ticha. Rodina se rozpadla na dvě strany – strýc Milan stál za mnou, teta Jana za Tomášem. Sousedi šeptali za plotem.

Nakonec jsem se rozhodla odejít. Našla jsem si malý byt ve městě a začala pracovat v knihovně. Dům zůstal Tomášovi – ale prázdný.

Občas mě napadne: Udělala bych něco jinak? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší začít znovu jinde?

Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina víc než dům? Nebo je někdy lepší pustit minulost a jít dál?