Moje dcera mi v noci zavolala, že ji manžel podvádí. Prosila mě, abych to před rodinou tajila. Co byste udělali vy?

Telefon zazvonil přesně ve 00:13. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. V noci nikdo nevolá jen tak. Na displeji svítilo jméno: Klára. Moje dcera. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zvedala sluchátko.

„Mami…“ její hlas byl zlomený, zachraptělý od pláče. „Můžu přijet?“

„Samozřejmě, Klárko! Co se děje?“

„Jen… prosím… nikomu nic neříkej. Nikomu.“

Za deset minut už stála ve dveřích. Vlasy rozcuchané, oči rudé a opuchlé, v ruce jen kabelka a klíče. Bez kabátu, v pantoflích. Vypadala jako někdo, kdo právě utekl před něčím strašným.

Posadila se ke kuchyňskému stolu a já jí nalila čaj. Chvíli mlčela, jen zírala do hrnku a třásla se.

„On… on mě podvádí, mami,“ zašeptala nakonec. „S tou jeho kolegyní z práce. Už dlouho.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Klára byla vždycky ta silná, ta rozumná. Vdala se za Petra před třemi lety, měli krásný byt v Brně, plánovali děti. Všichni jsme jim záviděli jejich štěstí.

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se opatrně.

„Viděla jsem je spolu. A pak jsem našla zprávy v jeho mobilu…“ rozplakala se znovu.

Objala jsem ji a cítila její třesoucí se tělo. „To bude dobré, Klárko. Jsem tady s tebou.“

„Ale nesmíš to nikomu říct! Ani tátovi, ani bráchovi… Nikomu! Slib mi to!“

Přikývla jsem. Ale v hlavě mi vířily myšlenky. Co teď? Mám mlčet? Nebo mám rodině říct pravdu? Co když se to provalí a bude to ještě horší?

Ráno přišel manžel do kuchyně a překvapeně se na Kláru podíval. „Co ty tady tak brzy?“

Klára si rychle otřela oči a nasadila úsměv: „Jen jsem nemohla spát, tak jsem přijela na čaj.“

Sledovala jsem tu scénu a cítila se jako zrádce. Lhala jsem vlastnímu muži.

Celý den jsem přemýšlela, co dělat. Klára byla zavřená v dětském pokoji a občas jsem slyšela její tichý pláč. Petr jí psal zprávy – viděla jsem její mobil rozsvěcet se každých pár minut. Neodpovídala mu.

Odpoledne přišla moje sestra Jana na kávu. „Klárko, ty jsi tu? To je milé překvapení! Jak se máš s Petrem?“

Klára se na ni podívala prázdným pohledem a jen pokrčila rameny: „Jde to.“

Jana si mě vzala stranou: „Něco se děje? Klára vypadá hrozně.“

„Má jen špatné období v práci,“ zalhala jsem.

Večer jsme s Klárou seděly u stolu a já jí hladila ruku.

„Mami, co mám dělat? Mám mu odpustit? Nebo odejít?“

„To musíš vědět sama, Klárko. Ale pamatuj si – jsi silná a zasloužíš si být šťastná.“

Klára mlčela dlouho do noci. Pak mi řekla: „Já ho pořád miluju… Ale už mu nevěřím.“

Další dny byly jako zlý sen. Klára byla jako tělo bez duše, Petr jí volal a psal, dokonce přijel až k nám domů. Stála jsem s ním na chodbě a on mě prosil:

„Paní Novotná, prosím vás, řekněte Kláře, ať se mnou mluví! Udělal jsem chybu… Ale miluju ji!“

Chtěla jsem ho vyhodit, ale zároveň jsem viděla jeho zoufalství.

Když odešel, Klára mi řekla: „On lže i teď. S tou ženskou je pořád v kontaktu.“

Byla jsem rozpolcená mezi loajalitou ke své dceři a touhou udržet rodinu pohromadě. Manžel začal něco tušit:

„Co se děje s Klárou? Proč je pořád smutná? A proč tu spí už třetí noc?“

Mlčela jsem. Slib je slib.

Jednoho večera přišla Klára do kuchyně s kufrem v ruce.

„Mami… rozhodla jsem se. Vrátím se do bytu a řeknu Petrovi, že chci rozvod.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív.

„Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala jsem jí do vlasů.

Když odešla, zůstala jsem sedět v prázdné kuchyni a dívala se na její hrnek s nedopitým čajem.

Udělala jsem správně, že jsem mlčela? Nebo by bylo lepší rodině říct pravdu? Kolik tajemství ještě uneseme, než nás úplně roztrhají?